Loni bylo jen u nás natočeno přes sedm stovek nových audioknih, což znamená, že až na pár dní v roce vycházejí v Česku v průměru dvě audioknihy denně. Děje se tak i proto, že hlad po tomto druhu vydání u nás neustále roste. Tak například loni se dle údajů Asociace vydavatelů audioknih prodalo osm set čtyřicet jedna tisíc audioknižních titulů. Z toho nejprodávanější byly Kmotr Maria Puza v podání Oldřicha Kaisera a Les v domě Aleny Mornštajnové v interpretaci Ivany Uhlířové. Z toho je vidět, že posluchači nejen že sledují aktuální trendy, ale vracejí se také k příběhům minulého (někdy i předminulého) století.
Podobně jsme byli za léta fungování této ceny upozorněni na nejedno velice výrazné zvukové vydání. Za rok 2013 to byla například Národní třída Jaroslava Rudiše (OneHotBook, 2013) v doslova strhujícím podání Hynka Čermáka, kterému v audioknize sekundovala Kristýna Frejová. O rok později se stal absolutním vítězem román zahraničního autora, a to Muž jménem Ove Fredrika Backmana (OneHotBook, 2014) v interpretaci Jana Vlasáka. I jeho herecký výkon byl při četbě zcela nadstandardní a oba herci se postarali o velice silný posluchačský zážitek, pro který lze jen těžko nacházet srovnání. V roce 2015 pak Backmana na příčkách vítězů vystřídal Petr Stančík. Jeho Mlýn na mumie (Tympanum, 2015) uspěl jak coby jednohlasá četba, tak jako absolutní vítěz celého klání. V protikladu k nejaktuálnější české slovesné tvorbě se dalšího roku umístila naopak česká klasika. Tou byl Spalovač mrtvol Ladislava Fukse (AudioStory, 2016) v podání herce a režiséra Lukáše Hlavici a stejně jako později Kmotr si odnesl tři ocenění. Takhle bychom mohli pokračovat rok za rokem až do současnosti.
Letošní jedenáctá Audiokniha roku
Hlavními hvězdami však letos byly ženy. Načtení se totiž v předchozím roce dočkaly nevšedně pojaté a mimořádně výmluvné memoáry Roky francouzské laureátky Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernauxové. O to se postaralo vydavatelství OneHotBook, které pro ten účel oslovilo herečku Elišku Balzerovou. Ta si v návaznosti na to odnesla ocenění Nejlepší interpretka. Dalšími dvěma ženami jsou již zmíněná britská autorka Agatha Christie, jejíž Vlastní životopis nahrávalo OneHotBook v interpretaci Aleny Vránové po dobu bezmála dvou let. Je téměř s podivem, že ani jedna z hereček (až na rozhlasové nahrávky) ve světě komerčně vydávaných audioknih dosud prakticky nefigurovala.
Abychom však mohli porozumět tomu, v čem spočívá výjimečnost zmíněných ale i dalších oceněných titulů, proč uspěly nebo jak byly odbornou porotou vybírány, je potřeba si nejprve něco říct o kategoriích, v rámci nichž se ocenění Audiokniha roku udílí.
Hra o kategorie
První z nich je vyhrazena pro jednohlasou četbu. Z toho, jaké tituly se v posledních pěti letech v rámci klání umísťovaly na vrchních třech příčkách si lze utvořit obrázek, jaký typ audioknih porotu nejvíce zaujal, respektive čím se vydavatelé rozhodli porotu oslovit. Obyčejně jde totiž na první pohled o nějaký typ výzvy. Šanci mají zpravidla ambiciózní projekty zahrnující notoricky známou literární klasiku jako Egypťan Sinuhet či Sophiina volba, případně takové, u nichž si i laik pomyslí „to jsem zvědavý, jak se s tímhle poprali“. Ty zastupuje třeba Mechanický pomeranč Anthonyho Burgesse nebo Serotonin Michela Houellebecqa.
Jak jednohlasá, tak vícehlasá četba mohou získat také cenu za nejlepší audioknihu pro děti a mládež, která se udílí již od prvního ročníku a kterou si v minulosti odnesly velice výrazné tituly jako Stančíkova H2O a tajná vodní mise (OneHotBook, 2020) v podání Jiřího Lábuse nebo Warren XIII. a Vševidoucí oko Taniy del Rio (Tympanum, 2021), na jehož četbě stejně jako na četbě následujících dílů se podílela dvojice otce se synem ve složení Otakar Brousek ml. a Ondřej Brousek. Nezřídka se ale může stát, že vítězství v této kategorii se nedočká četba nýbrž dramatizace, jako tomu bylo ostatně letos, kdy si pro ocenění nakonec celkem třikrát (a nutno říci, že zcela zaslouženě) přišli tvůrci minisérie Předvečer sv. Mikuláše (Audiotéka, 2023) v čele s režisérem Petrem Gojdou.
Mezi dramatizacemi mají obyčejně největší úspěch příběhy se závažným tématem, ať už jsou to dramatizované thrillery jako Jedlová samota (AudioStory, 2018) podle románu Andrey Marie Schenkelové v režii Jindřišky Novákové nebo hrané dokumentární audio-rekonstrukce – například Agent (Audiotéka, 2021) v režii Jiřího Havelky. Není s podivem, že na poli dramatizace velice stabilně po léta působil Český rozhlas, a že vydavatelství Radioservis tím pádem pravidelně stálo na pomyslném prvním stupni. Z této etapy pochází například nejspíš jedna z nejlepších audiálních dramatizací posledních deseti let Otčina Roberta Harrise (Radioservis, 2017) v režii Aleše Vrzáka a s Jiřím Vyorálkem v hlavní roli. Prvním narušením této řady byla pak v následujícím roce právě už zmíněná Jedlová samota, coby ambiciózní počin soukromého vydavatelství. Od té doby Radioservis dosáhl na první místo už jen jednou. Od roku 2020 jej totiž nepřetržitou řadou vystřídala Audiotéka. V drtivé většině případů lze ale při pohledu na první tři příčky říct, že úspěchu se v posledních letech těší spíše rozsáhlé, vícedílné dramatizace, ne-li přímo audiální seriály.
Jak (ne)dostat Audioknihu roku
Lehkou úlohu nemá ani porota. Například, pokud výsledná nahrávka obsahuje množství neelegantních střihů, nejsou ohlídány výslovnosti zahraničních jmen a místopisu nebo hudební složka obsahuje pouze jeden (vzhledem k velkému počtu kapitol do úmoru se opakující) hudební jingl, porotce jí coby jednohlasé četbě body nepřidělí, naopak patřičně ohodnotí výjimečný přínos interpreta, když k tomu má tu možnost. Problém může nastat, když herec za interpretaci vydavatelem nominován není. Je škoda, že systém přihlašování neumožňuje, aby porotci měli možnost titul na některou z cen dodatečně nominovat. Tím spíš, že tu a tam vydavatel ne zcela správně odhadne přednosti té které audioknihy a titul nezařadí vůbec.
Každopádně ani bezchybnost už dávno není zárukou vítězství. Stejně jako postupem času posbírali zkušenost vydavatelé, zkušenějšími se stali i posluchači. Konkurenční boj a v souvislosti s ním i Audiokniha roku způsobily, že porota se dnes nachází v úplně jiné situaci než dejme tomu před šesti lety. Dnes už porotce na vyloženě špatně udělanou audioknihu narazí v rámci nominací jen vzácně. Jinak řečeno nahrávka pořád ještě může být kvalitní a bez zjevných chyb – přeřeků, nezřetelných hlásek, nevhodných akustických změn, slyšitelných střihů, nepříjemných nádechů, podivných pauz, nevyrovnané hlasitosti, nejednotné výslovnosti… a pořád to ještě nestačí, protože takových je ve výběru většina. Hodnotí se tedy, zda je četba dynamická, zda interpret mění tempo i naléhavost podle charakteru scény, jestli rozumí tomu, co se právě odehrává. Intonace nesmí být tvořena mechanicky, jak se leckdy stává, když se herec dostatečně nesnaží nebo čte „z voleje“. A pokud ani to nerozhodne, je třeba přihlédnout k dalším okolnostem a parametrům. Porotce se může v posledku zamyslet nad tím, které dílo bylo z hlediska přípravy, natáčení, interpretace nebo výsledného střihu s ruchy a hudbou náročnější. Čímž jsme zpátky u toho, proč v posledních letech často uspějí tituly, které byly úspěšně zvládnutou výzvou.
Závěrem
Je třeba říct, že rok od roku vlivem mnoha faktorů – mezi něž patří náročnost posluchačů, úsilí porotců, snaha uspět na trhu, ale i prostá láska k profesi – se na českém trhu objevuje stále větší procento výjimečně poctivě připravených audioknižních vydání a s mnoha z nich se pojí značná přidaná hodnota. Ceny Audiokniha roku tento vývoj reflektovaly posledních jedenáct let a zdá se už prakticky nemyslitelné, kdyby tomu tak nemělo být i nadále.
Pozn.: Autor je dlouholetým členem poroty ocenění Audiokniha roku a vyjadřuje svůj názor, nikoliv celé poroty.
