Detektivové se proto snaží získat důvěru místních a postupně rozplétají vztahy mezi obchodníky, prostředníky i lidmi stojícími v pozadí distribuce drog. Vyšetřování komplikuje nedostatek informací, vnitřní napětí v týmu i osobní problémy jednotlivých policistů. Případ se navíc postupně rozvětvuje a ukazuje, že vražda není izolovaným činem, ale součástí širšího kriminálního prostředí. Pravda vychází najevo jen pomalu, díky trpělivé práci a skládání drobných detailů…
Václav Neuer patří spolu s Dominikem Dánem nebo Peterem Šloserem mezi ty autory slovenské krimi, kteří díky svému někdejšímu policejnímu angažmá mohou stavět na znalostech policejní praxe a realistickém líčení vyšetřování. Román Pikový kráľ otevírá druhou desítku série Pôvodný slovenský zločin a navazuje na předchozí případy komisaře Ledeckého a jeho týmu z oddělení vražd.
Autor staví příběh na trpělivé policejní práci a postupném skládání detailů. Vedle samotného zločinu sleduje také běžnou policejní rutinu, zaznamenává únavu vyšetřovatelů a tlak na ně a rovněž se dozvíme leccos z jejich soukromých životů, čímž dodává románu lidský rozměr. Pikový kráľ tak působí jako věcně podaná, autentická detektivka, která se vyhýbá laciným efektům a spoléhá především na realistické prostředí a zkušenost autora.
I když jeho knihy bývají někdy srovnávány s bestsellery Dominika Dána, najdeme hned několik podstatných rozdílů, z nichž ty nejpodstatnější jsou absence prvoplánového humoru a uvěřitelnost postav. Dán často baví čtenáře scénami z kanceláře, v nichž rozehrává eskapády slovních hříček, vtipů a vzájemného špičkování detektivů, kteří jeden vedle druhého představují takové osobnostní typy, které stojí poměrně těsně na hranici, za níž se z modelového archetypu stane karikatura. Neuer oproti tomu sází na svého druhu „obyčejnost“, kdy nemá potřebu vlastnosti svých postav jakkoli zesilovat a zároveň je tak stylisticky zručný, že jeho texty nepůsobí ploše nebo nezáživně.
Jinak se ale, minimálně co do kvality zápletky a popisu policejní rutiny, s Dánem srovnat dá zcela bez problémů. A to také – a možná především – v tom, co bychom mohli označit jako společenský přesah tohoto typu spotřebního čtení. Dán vnáší do žánrové detektivky sociálně kritické prvky především v oblastech, jakými jsou nezřídka korupce, organizovaný zločin, ale třeba i mamon ukájený na úkor těch úplně nejslabších, tedy seniorů (skvělý román Pohřbeni zaživa). Neuer zase konkrétně v tomto příběhu velmi přímo, i když nenápadně, nasvěcuje téma xenofobie, ba rasismu a dalších předsudků (o kterém by mohl leckdo říct, že Dán s ním občas dělá pravý opak).
A poslední bod, v kterém se Dán a Neuer setkávají, je studio Publixingu, v kterém vznikají zvukové verze jejich románů. V obou případech výtečné zvukové verze, dlužno dodat. Detektivky Václava Neuera načítá kmenový herec zvolenského Divadlo Jozefa Gregora Tajovského Juraj Smutný, který se tak zařazuje mezi plejádu českému publiku sice nijak důvěrně známých slovenských umělců, kteří však umí číst beletrii jedna radost. Interpret se zajímavým mužným témbrem především velmi dobře strukturuje text, takže mu nedělají problém ani občas se vyskytující delší a složitější souvětí, která jsou tím pádem srozumitelná i pro posluchače.
Jak bývá u Publixingu zvykem, nahrávka se krom svého úvodu a závěru zcela obešla bez hudby, což Smutného výkon ještě podtrhuje. Žádný div, že se Neuerovy knihy řadí mezi bestsellery, ani že se dočkaly televizního zpracování – vizuálně opulentní slovenský seriál je k vidění ve vysílání a iVysílání České televize. Ale opravdu užít si lze Neuerovy knihy především v podání Juraje Smutného.
