Zdálo by se, že pokračování s názvem Loutkář půjde ve šlépějích prvního dílu, opak je však pravdou. Z Hadrového panáka nezůstal takřka kámen na kameni.
Londýnem opět obchází strašidlo záhadných úmrtí. Oběti s do hrudi vyřezanými nápisy se ale záhy začnou objevovat i na druhém břehu Atlantiku. A protože autor nechal hrdinu Hadrového panáka, detektiva Williama „Wolfa“ Fawkese, zmizet, tíhu vyšetřování za něj na čas přebrala jeho kolegyně Emily Baxterová. Ta si ostatně již v úvodní knize získala nemalou část čtenářů na svou stranu, protože charakter její postavy byl o dost životnější, než Wolfův. S druhým dílem ale jako by autorovi došel dech. Možná chtěl kout železo, dokud je žhavé, Loutkáře ale vychrlil až příliš ukvapeně.
Neortodoxní seržantku Baxterovou doplnila neméně zajímavá dvojice amerických agentů, Elliot Curtisová z FBI a Damien Rouche ze CIA. První polovina thrilleru je ale spíše pouhým sledem událostí, jimž hrdinové přihlížejí. Zápletka záhy začne působit jednotvárně, na rozdíl od prvního dílu zde chybí prvek, který by děj posouval vpřed a udržoval čtenáře v napětí. Hadrový panák měl spád a byl čtivý, Loutkář ale v těchto ohledech povážlivě ztrácí. Po zhruba dvou třetinách volného tempa knihy, kdy příběh zdánlivě nikam nesměřuje, přichází náhle obrat a Cole začíná dohánět, co zameškal. Zápletka je u Loutkáře propracovanější, zde ale nakonec policisté vytahují klíčové střípky mozaiky jako kouzelník králíky z klobouku, takřka odnikud. Pachatel a jeho motivace se tentokrát naštěstí nevynoří zčistajasna až před koncem, o realističnosti událostí si však lze stále myslet své.
Výrazně pomoci knize nedokázala zprvu ani interpretka Monika Žáková. Patří sice mezi zkušené dabérky s příjemným projevem, její úloha v Loutkáři ale byla nelehká. Převzít otěže po Martinu Stránském není jen tak, navíc šlo o její audioknižní debut. Rozvleklý text jí v jejím snažení také příliš nepomáhal. Namísto sebevědomého Stránského projevu, lehce zdůrazňujícího každou ironickou poznámku, je četba Žákové zpočátku trochu jednotvárná. Je fér přiznat, že na rozdíl od některých kolegyň, které se rovněž poprvé pustily do načítání audioknih, netahá její čtení za uši. Věty nemají jednotvárnou modulaci s klesnutím hlasu na konci, naopak, ani dlouhá souvětí či anglické výrazy jí příliš nedělají problémy. Zjevně by však potřebovala více času nebo lepší text, aby mohla do příběhu přirozeněji vplout. V závěrečné třetině Loutkáře, kdy i samotný autor nabral dech a konečně našel správnou cestu, se proměňuje i hereččin projev. Působí uvolněněji a sebejistěji.
Oproti Hadrovému panáku se změnil i hudební doprovod, tvrdé rockové rytmy vystřídaly tajemné flétnové předěly a saxofon vévodící jakoby zasněné jazzové kapele. Jí ostatně patří i závěrečný song, melancholicky doznívající za posledními slovy epilogu, ladící s pošmournou atmosférou prosincových dní, v nichž se Loutkář odehrává.
Ze srovnání Loutkáře a Hadrového panáka nelze vybrat jasného vítěze. Některé nedostatky se v druhé knize podařilo autorovi oproti prvotině vychytat, bohužel se vytratila lehkost a tempo prvního románu. Zda plánovaný třetí díl spojí klady obou a vyvaruje se jejich chyb, zjistíme v polovině příštího roku.
