Nyní pod hlavičkou Nakladatelství XYZ vychází zvuková podoba knihy Milada Horáková: justiční vražda.
V rozsáhlém textu, poprvé vydaném už roku 1991, přibližuje jeho autor, novinář Miroslav Ivanov, životní osudy Milady Horákové komplexně. Ukazuje její odhodlání ať v pracovním nasazení, či v koncentračním táboře v Terezíně, kde byla za druhé světové války vězněna. Největší důraz ale samozřejmě klade na osudný monstr proces z roku 1950. Pracuje s mnoha citacemi ze soudních síní, výslechů, z dobových článků, ale i s řadou svědectví přeživších pamětníků.
Adaptovat podobně dokumentární text do zvukové podoby a zároveň nezasypat posluchače na ploše čtrnácti a půl hodiny daty, svědectvími a poznámkami, nebyl jistě snadný úkol. Zkušená dabingová režisérka Olga Walló a její souputník, zvukař Jiří Götz, si s realizací poradili skutečně se ctí a zasluhují uznání. Byť je práce na audioknize od té dabingové odlišná, oba své zkušenosti s prací s hlasem a se zvukem mohli bezezbytku uplatnit. Zejména právě v této nahrávce, která je pojata jako jakýsi audiodokument.
O četbu se dělí herci Martin Zahálka a Jitka Smutná. Zahálka je vypravěčem knihy, čtecem všech poznámek a mužských výpovědí, Smutné byly svěřeny party Milady Horákové a citace dalších žen. Tam, kde to text dovolil, vedla režisérka oba herce k určité stylizaci – náznakovému hraní. Konkrétně v pasážích z výslechů, či vzpomínkách oslovených pamětníků, mají oba interpreti možnost předvést škálu hereckých poloh. Estébácké výslechy či silné výpovědí Milady Horákové tak získávají na působivosti. K nejpohnutějším místům pak bezesporu patří citace z posledních dopisů a slov odsouzené, ale i čistý a procítěný zpěv písně, kterou Horáková zpívala spoluvězeňkyním v Terezíně.
Atmosféru audioknihy Milada Horáková: justiční vražda umocňuje promyšlená zvuková práce Jiřího Götze. Tím, že vypravěč zní v detailu, tedy zblízka, zatímco výslechy jsou nasnímány trochu z dálky, mají scény větší zvukovou hloubku a posluchač nabývá pocitu, že se odehrávají v nějaké neurčené místnosti. Podobně plasticky znějí i scény ze soudní síně. Práce s echy je dovedena k dokonalosti ve výpovědi při Norimberském procesu, kdy se zvuk podobá záznamu dobové nahrávky, a hlavně pak v místech, kde autor konfrontuje zmanipulované výpovědi v tzv. zelené knížce s autentickými magnetofonovými záznamy z procesu s Miladou Horákovou a spol. Chvíli tak posluchač vnímá prostor soudní síně, jindy má dojem dobového záznamu z pásku.
Celková podoba nahrávky Justiční vraždy dokladuje, jak důležitá je role režiséra, a především jeho součinnost se zvukařem. Úloha obou je pro kvalitní audioknihu nepostradatelná.
