Spojit si bývalého místopředsedu sněmovny, ministra a celkově jednoho z nejvýraznějších polistopadových politiků Ivana Langera s kulturou a literaturou, napadne nejspíš málokoho. A přitom do kulturní oblasti svou troškou do mlýna přispěl ještě dřív, než nastartoval politickou kariéru, konkrétně v roce 1992, kdy jako spolužák Petra Fialy (hudebníka, nikoli současného premiéra) natočil videoklip k písni Myslel jsem si, že je to láska skvělé rockové kapele Mňága & Žďorp, v níž je Petr Fiala (stále je řeč o hudebníkovi) frontmanem. Pravda, tenkrát šlo prý o sázku, Ivan Langer se měl vsadit, že klip za víkend natočí, což udělal, sázku vyhrál a budoucí ministr se tak stal jedinou tváří video podoby tohoto hitu.
Že o bezmála tři dekády později vstoupí Ivan Langer do světa literatury, čekal i tak patrně málokdo. Takový čin s sebou zpravidla nese značnou míru nedůvěryhodnosti, politici vstupující na pole beletrie obvykle nepředstavují zrovna záruku kvality, k tomu jakákoli známá osobnost pouštějící se do básnictví předznamenává rovnou pořádný průšvih a literární kvality na úrovni prvního stupně základní školy. V případě Ivana Langera se sešlo obojí: Známý politik se rozhodl psát, a ještě k tomu verše. Výsledek shrnul politik-básník ve sbírce Sochobásně v Síti (2018), v níž glosuje současnou (byť dnes už v mnohém ne úplně aktuální) politickou situaci. Knihu před časem vydal i v audio verzi, navrch se jedná o autorskou četbu, což audioknižním posluchačům jistě zavání dalším rizikem pořádného průšvihu. Ten se ovšem navzdory očekávání nekoná.
Kvalita volným veršem psaných básní není nijak dechberoucí, je spíše přinejlepším průměrná. Autorovi jde primárně o sdělení a o to, že obsahu bude všemi recipienty porozuměno, ale na druhou stranu jsou texty lepší, než by mohl leckdo čekat. Langerovy verše jsou civilní, velmi prozaické a v básnických obrazech nijak nápadité, spíš naopak. Avšak i přes to – a ať už s jejich veskrze politickým obsahem člověk souzní nebo ne – je zvláštním způsobem sympatické, že si nehrají na něco, čím nejsou. Langer se nesnaží o vysokou poezii, nepracuje s promyšlenými metaforami, nepokouší se zaujmout tu část čtenářské obce, která jinak poezii vyhledává. Tady by neuspěl a nejspíš to ani není jeho cílem. Ví, pro koho píše a jakým jazykem na své publikum hovořit.
Kupodivu ani autorská četba není špatná. Pokud lze Langerovi něco připsat jako plus, je to hluboký, posluchačsky příjemný hlas a také solidní práce s frázováním. V tom by se od něj mohlo nemálo začínajících básníků vystupujících na autorských čteních lecčemu přiučit. Nebývale důležitým aspektem audioknihy je hudba, která je opravdu dobrá, na druhou stranu se v ní Langer občas mírně ztrácí a vyznívá tak jako slabší interpret, než jakým ve skutečnosti je. Obecně zde však hudba nefunguje jen coby podkres, ale je tu plnohodnotnou součástí nahrávky, což ostatně napovídá i cover audioknihy, kde jsou kromě Langera uvedení i oba muzikanti. Hudbu mají na starosti kytarista Norbi Kovács a violoncellistka Olin Nejezchlebová a jejich jazzové podklady se ozývají pod značným počtem básní. Ne pod všemi, na druhou stranu, v okamžicích, kdy Ivan Langer čte básně do ticha, vyniká skutečnost, že je i vcelku zdatný rétor a že nejspíš stačilo jen málo, aby se v jiných pasážích nenechal hudbou úplně převálcovat a nehrál vedle ní druhé housle, protože jeho relativně suchý projev má tendence ve výrazných hudebních podkresech zanikat.
Langerova četba ovšem není úplně jednotvárná, a tak má svá silnější i slabší místa. Ke druhým jmenovaným patří například báseň „Kalašnikov“, v níž se interpret pokouší o jakési strojové frázování, které opravdu nezní dobře. Stejně, jako u textů, nejlépe mu v projevu sedí civilní a jakoby upřímná poloha, pro kterou mu posluchač odpustí i zmíněné nedostatky.
Více než o klasickou audioknihu jsou Zvukosochobásně do jisté míry recitačně-hudebním albem, a jako takové funguje nečekaně dobře. Byť po obsahové stránce vlastně nejde o poezii v pravém slova smyslu, ale spíš o politické glosy tak nějak ve verších, musíme Ivanu Langerovi přiznat, že za pomoci Kovácse a Nejezchlebové se mu v audiálním provedení povedl solidní výsledek.
