V audioknižní verzi, kterou v roce 2013 připravilo a vydalo nakladatelství OneHotBook, ovšem nic takového nehrozí. Způsob vnímání psaného a mluveného textu je velmi podobný a posluchači jsou, stejně jako čtenáři, schopni přijmout Mitchellův literární experiment tak, jak jej zamýšlel. Jako šestici zdánlivě nesouvisejících příběhů, odehrávajících se na různých místech, v různých obdobích naší civilizace a psaných různým stylem. Tichomořský cestopisný deník z poloviny 19. století, dopisy psané v Belgii o osmdesát let později, špionážní thriller z Ameriky let sedmdesátých, gerontodrama ze současné Anglie, rozhovor s geneticky modifikovanou jídlonoškou a postkatastrofická vize konce civilizace. Od historicky nejstaršího až po ten z nejvzdálenější budoucnosti a zase zpět.
Každá část je příběhem o něčem jiném, přesto mají všechny něco společného. Nejenom stejné mateřské znaménko několika postav, nejenom literární či hudební díla přežívající své autory a prolínající se z jedné časové úrovně do druhé, ale především touhu a snahu hlavních hrdinů změnit zavedený chod věcí, vzbouřit se proti konvencím, postavit se nevyhnutelnému. David Mitchell pracuje s jemnými podobnostmi v chování hlavních postav, ukazuje, že lidské chování, omyly a chyby mohou být stejné napříč historií. Jde vlastně o šest variací na podobné téma, které se obloukem vracejí zpět k počátku.
Ostatně postava Roberta Frobishera píše v jednom ze svých dopisů ze Zedelghemu: “Strávil jsem dva týdny v hudebním salonku a zpracovával jsem fragmenty zkomponované za poslední rok do ‘sextetu pro překrývající se sólisty’: klavír, klarinet, cello, flétnu, hoboj a housle, každý s vlastním jazykem tóniny, rozsahu a barvy. V první řadě každé sólo přerušuje sólo následující, ve druhé každé přerušené sólo zase postupně pokračuje. Revoluční dílo, nebo jen opičárna?” Stavba jeho hudebního díla je téměř do detailů shodná se stavbou celého Mitchellova románu.
Nahrávka takovýchto šesti příběhů si přímo říká o šest interpretů. To si uvědomili producent Martin Pilař a režisérka Jitka Škápíková, když audioknižní Atlas mraků připravovali. O plavbě Adama Ewinga tak posluchačům vypráví Kryštof Rímský, dopisy ze Zedelghemu píše Jan Zadražil, záhadu Luisy Reyové objasňuje Kristýna Frejová, hrůzostrašná muka Timothyho Cavendishe popisuje Jan Vlasák, rozhovor s Janou Strykovou, coby Sonmi-451, vede archivář Jan Herget a co se stalo u Slooshova brodu vysvětluje Martin Stránský. Každý svým osobitým způsobem.
Tolik různých interpretačních pojetí nutně svádí k jejich srovnávání a i když jsou výkony všech herců na vysoké úrovni, lze určit dva extrémy. Na jedné straně stojí part Jana Vlasáka, který je coby Timothy Cavendish nepřekonatelný a celý příběh je v jeho podání skutečným posluchačským zážitkem. Proti němu lze postavit úvodní a závěrečnou část audioknihy, Tichomořský deník Adama Ewinga. Z Kryštofa Rímského jsem měl pocit, jakoby ne zcela dobře znal text, občas měl problémy s vloženými větami a kladl důraz na nesprávná slova. I když je snad ale jeho výkon z celého interpretačního amsámblu nejslabší, znovu opakuji, že všichni jeho členové odvedli na Atlasu mraků skvělou práci.
Alespoň jednou větou je třeba zmínit i výběr použité hudby. Její tvůrci se rozhodli pro každý z příběhů použít jiný motiv, což jednoznačně navyšuje úroveň Atlasu mraků. Jeho příprava byla zatím nejnáročnější prací mladého nakladatelství OneHotBook. S pečlivostí, kterou svým titulům věnuje, s profesionalitou tvůrčího týmu a se špičkovým technickým zázemím, realizovalo kvalitní audioknihu, která zpřístupňuje zásadní dílo současné literatury českým posluchačům.
