Produkčně a režijně tento titul pro Témbr připravili tvůrci z Audiostory pod vedením Jindřišky Novákové. Ta se rozhodla, že načtení pohádek rozdělí mezi dva interprety – Růženu Merunkovou a Otakara Brouska mladšího. Není to však tak, že by každý z nich četl konkrétní celou pohádku, ale naopak se často zcela nesmyslně střídají během jedné. Kousek tedy čte Merunková, pak ji vystřídá Brousek mladší, toho zas Merunková a tak pořád dokola. Tento princip, kdy oba interpreti čtou zhruba stejně dlouhou část textu, nastolují první dvě pohádky (O dvanácti měsíčkách a Sedmero krkavců), od třetí (Drak dvanáctihlavý) ale dochází k jeho porušení. Více prostoru dostává Otakar Brousek mladší a to tak, že pohádky O hloupém peciválovi (čtvrtá v pořadí) a Dlouhý, široký a Bystrozraký (šestá v pořadí) čte už pouze on. V páté pohádce O labuti se zase oba interpreti střídají a každý čte zhruba padesát procent pohádky. A naopak poslední sedmou, Hrnečku, vař!, interpretuje jen Merunková.
Tato režijní respektive dramaturgická neukotvenost ohledně rozdělení vypravěčských partů je opravdu na škodu. Posluchač za ní hledá nějaký větší smysl, hledá propojující motivy, které by toto střídání alespoň nějak objasnily. Ano, můžete si říct, že dětem je to přece jedno. Že ty žádné souvislosti hledat nebudou. Že je to alespoň víc zaujme. Může vás napadnout spousta dalších „že“ a „protože“, ale opak je pravdou. Tvůrci v tomto ohledu své posluchače podcenili. I můj téměř čtyřletý syn se několikrát ptal, proč najednou „místo pána, povídá paní” a jestli už je to nová pohádka.
Dalším „problémem“ audioknihy je přílišná zvuková popisnost. Už dávno jsou, a to i v dětské tvorbě, překonány doby, kdy se v audiálních zpracováních pracovalo se zvukovou explicitou. Opravdu není nutné, mluví-li se například o chůzi ve sněhu, dokládat tato slova příslušným zvukem (pohádka O dvanácti měsíčkách) a podobně. Jedná se přece o audioknižní zpracování textu a ne o audiohru, která se často (ale ne vždy!) o zvukovou explicitu opírá. Pokud se však režie a zvukař pro tento postup rozhodnou, měli by s ním pracovat po celou dobu a ne jen na začátku, jako se se to stalo v případě Českých pohádek. Zároveň je třeba ilustrující zvuky vybírat tak, aby byly posluchačům zcela jasné. Například v pohádce O dvanácti měsíčkách během dozrávání jablíček cosi šumí. Patrně má jít o vítr, když se jedná o podzim, jenže vybraný zvuk spíš v posluchačích evokuje šumění moře či v extrémním případě požár.
Ani jedna z výtek však nemá vliv na technickou kvalitu nahrávky. Zvuk je výborně vyčištěný, vyvážený a autorská hudba Karpof Brothers jednotlivé pohádky skvěle doplňuje. Také interpreti podávají vynikající výkony a dokážou děti svým vyprávěním zaujmout. Je škoda, že tvůrci v čele s režisérkou Jindřiškou Novákovou více nepřemýšleli nad rozdělením vypravěčských partů a také že nevložili do posluchačů více důvěry. Výsledku by to rozhodně prospělo.
Závěrem je třeba čtenáře našich stránek a potenciální posluchače upozornit na morbidnost některých pohádek (například v pohádce Sedmero krkavců vyhodí králova sestra novorozence z okna). Přestože morbidita je pro klasické české pohádky jaksi typická a Témbr doporučuje poslech dětem od 6 let, osobně si myslím, že se hodí spíše pro starší děti. Konečné rozhodnutí je samozřejmě na vás – na rodičích. Toto upozornění uvádíme proto, abyste pak nebyli příliš zaskočeni.
