Vydavatelství Motto a později Voxi, které práci na audioknižních vydáních děl Michaely Klevisové po Mottu převzalo, od začátku k těmto vydáním nepřistupovalo právě systematicky. Pokud se budeme soustředit jen na sérii detektivních románů s vyšetřovatelem Josefem Bergmanem, pod režijním vedením Alexeje Charváta a v interpretaci Kristýny Kociánové od roku 2016 vycházely díly série v tomto pořadí: čtvrtý, první, pátý, šestý a nakonec sedmý, což byla detektivka Drak spí z roku 2021. O dva roky později pak Voxi vydalo osmý díl s názvem Vraní oko, k čemuž ale došlo už v nové režii a s jinou interpretkou.
Během předchozích let pro Český rozhlas i jiná audioknižní vydavatelství totiž měla příležitost načítat prózy Michaely Klevisové herečka a zkušená audioknižní interpretka Jana Stryková. Tatáž se osvědčila natolik, že v načítání bergmanovské série vystřídala Kociánovou. V režii Martina Šebestíka navíc mělo dojít v relativně krátkém čase k systematickému doplnění chybějících nahrávek starších dílů ze série. V jen několikaměsíčním rozmezí tak vyšel nejprve druhý díl Zlodějka příběhů (2023) a zjara 2024 pak třetí díl Dům na samotě.
Po z hlediska audioknižní série novátorském a především pečlivě zpracovaném Vraním oku, kde se Voxi vytasilo s novou režií, interpretkou, hudbou a dokonce i s funkčním uplatněním ruchů v podobě rozličných ptačích hlasů, byla Zlodějka knih velkým zklamáním. Z předchozí audioknihy si vybírá jedno – to úvodní – hudební téma a to následně opakuje a drobí mezi jednotlivé zvukové stopy. Navíc byla audiokniha plná nejrůznějších nepozorností, zbytečně ponechaných chyb a leckdy úsměvných omylů. Naproti tomu s Domem na samotě si Voxi do jisté míry napravilo reputaci. Nutno říct, že „hudební schéma“ zůstalo zcela nezměněné, což je škoda. Jde ovšem o legitimní přístup k audioknižní sérii a tato není mezi jinými žádnou výjimkou, pouze oproti předchozím počinům jde spíše o regresi. Samotná dvanáct a půl hodiny dlouhá nahrávka mluveného slova je tentokrát ovšem ohlídaná výrazně pečlivěji.
Co však lze vytknout je nedostatečná svědomitost režie, případně tvůrčího týmu v otázce zahraničních jmen a názvosloví. Poměrně brzy narazíme v příběhu na dostih s názvem St. Leger, který interpretka čte jako „Sán Legér“, což je nejspíš někde na půl cesty k francouzské výslovnosti „Sán Ležé“. Nicméně stačí necelá minuta hledání, aby kdokoli našel profesionální sportovní komentář k dostihu a odhalil, že ve skutečnosti jde o „Sent Ledžr“ založený v anglickém Doncasteru. Dále pak se nepřekonatelným problémem stal například jeden z koní jménem Bruce. Bruce je samec, v českém jazyce se zahraniční jména končící na „e“ ve druhém pádě píšou stejně, ale to neznamená, že se neskloňují. Přesto z jakéhosi důvodů můžeme slyšet podivné věty typu "Vanda ze hřbetu Brús zdálky pozorovala syna," jako by šlo o nesklonné jméno – ovšem pouze do chvíle, než se vyskytne jiný než první či druhý pád.
Přes výše popsané problémy však stálé působí Dům na samotě výrazně lépe než předchozí počin a Jana Stryková podává profesionální interpretační výkon, na jaký jsme u ní ostatně při četbě krimi a thrillerů zvyklí, takže posluchačský zážitek je příjemný a téměř nerušený.
