V příběhu zasazeném do doby 2. světové války hrají hlavní role ambice, ryzí čistota a v neposlední řadě i rádio a jeho neviditelné vlny. Posluchač sleduje osudy dvou mladých, nadmíru inteligentních lidí – osleplé francouzské dívenky Marie-Laure, dcery klíčníka pařížského muzea, a chudého německého sirotka Wernera, vyrůstajícího v dětském domově. Marie touží po dobrodružství a poznání, která nachází v knihách Julese Verna, Werner se poté, co se mu náhodou povede zprovoznit nalezené rádio, chce stát konstruktérem. Oběma se sny plní, ačkoli zcela jinak, než by si představovali: Marii na útěku před válečným konfliktem, Wernerovi pak ve službách říše. Je zřejmé, že tak či tak se jejich osudy musí protnout.
Příběh je vyprávěn poutavě, nenásilnou formou čtenáře seznamuje s vědeckými poznatky, děj se retrospektivně posouvá z dramatické přítomnosti do doby dětství hrdinů, aby se následně spojil v konkrétním čase a prostoru. Silné téma, poutavý děj, dramatické momenty i rádio jsou vděčnými motivy pro vznik audioverze. Text pod režijním vedením Michala Bureše nastudovali herci Tereza Vilišová a David Matásek. Zatímco Matásek je ostřílený čtec, pro Terezu Vilišovou šlo o první velkou audioknižní příležitost. Nikoli však zvukovou: původně ostravská herečka, dnes excelující členka pražského Národního divadla, má určité rozhlasové zkušenosti z Ostravy či Olomouce, právě pod vedením Michala Bureše.
Nahrávka přináší řadu funkčních režijních a zvukových nápadů. U vícehlasých audioknih posluchač očekává, že party příběhu chlapce Wernera bude číst David Matásek, osudy Marie pak Tereza Vilišová. Jak si ale poradit ve chvíli, kdy se postavy příběhů střetávají? Tehdy režisér nechává zcela správně oba herce promluvit v dialogu. Dalším kladem je pak úsporná práce s decentně pojatou hudbou nebo zvuková úprava promluv vysílaných prostřednictvím rádia.
Určité interpretační limity se ovšem najdou, bohužel i jisté nedůslednosti v samotné nahrávce. Četbě Davida Matáska nelze nic vytknout – příběh vypráví a tam, kde je potřeba dramatického přednesu se ho dostává. Tereza Vilišová zprvu v četbě váhá, a i když se s textem postupně sžívá, stále spíše hraje, než aby příběh interpretovala. Ve vypjatých scénách jde sice o funkční postup, při vyprávění však přílišné hraní a nádechy mezi slovy – nikoli mezi větami, či v souvětími – poněkud ruší.
Režisér by měl mít na paměti, že netočí rozhlasovou dramatizovanou četbu, ale čtenou audioknihu, která má své zákonitosti. Měl by zejména méně zkušeným hercům vysvětlit, že nepracují na divadelní ani rozhlasové hře, trochu je krotit, hlídat důrazy na správných místech a práci s dechem. A pokud už se nedaří vše uhlídat při natáčení, zvukař by měl ty nadměrné a hlasité nádechy vystřihnout.
Dalším, možná marginálním problémem, je určitá nepřehlednost v kapitolách knihy. V některém tracku jsou kapitoly dvě, v jiném tři a více, jindy třeba jen jedna. Hudba je použita jednou na začátku, jindy zase na konci tracku, u jiného zase chybí vůbec a není tudíž funkční součástí, ale jen jakýmsi decentním a úsporným doplňkem nahrávky.
Přes zmíněné nedostatky lze ovšem audioknihu Jsou světla, která nevidíme jednoznačně doporučit k poslechu. Volbu interpretů lze rozhodně označit za citlivou a vlastně i šťastnou. Lze odhadovat, že se pod pečlivým režijním vedením stane z Terezy Vilišové vyhledávaná interpretka audioknih – hlasový potenciál k tomu bezesporu má.
