Opravdu to nedělám rád, psát recenze, v nichž nenajdu jediné kladné slovo pro hodnocené dílo. Když se však člověku dostane do uší nahrávka, jako je tato, má veskrze dvě možnosti: Být bezvýhradně kritický nebo neupřímný.
Knihodlak je prvním audioknižním zpracováním textu Josefa Stawarského, autora třech nepříliš známých próz, přičemž povídky této audioknihy nemají knižní předlohu, tedy vyšly výhradně audiálně. Za zpracováním stojí vydavatelství Národní čtenářský spolek, pro nějž je Knihodlak první audioknihou a dovolím si tvrdit, že zůstane-li i v budoucnu kvalita na podobné úrovni, doufám, že jde o nahrávku také definitivně poslední. Četbu, která zabírá něco málo přes půl druhé hodiny, obstaral Filip Mamzer – interpret audioknižně debutující, pro něhož platí stejné tvrzení jako pro vydavatele Národní čtenářský spolek. Režii nahrávky má na svědomí dáma, jejímž jménem si nejsem zcela jistý, neboť v interpretově výslovnosti poněkud zaniká její příjmení a ani po opakovaném poslechnutí pasáže, v níž její jméno zazní, si nejsem zcela jistý, jak se zmíněná jmenuje. A to je ještě ten z menších Mamzerových prohřešků.
Doslova od prvních vteřin nahrávky je totiž nepřeslechnutelné, jak výrazně a pro posluchače skutečně nepříjemně si Mamzer šlape na jazyk, často v nahrávce zamlaská, jeho projev zní dosti dýchavičně a vedle těchto zvukově nelibých přečinů je navíc interpret obecně dosti nezáživný. Soustředit se na text – který je sám o sobě poměrně slabý – dá i zkušenému posluchači docela zabrat, neboť Mamzerova četba výrazně komplikuje soustředění. Mezi další z výraznějších chyb také patří, že interpretovi občas není rozumět, neboť často drmolí, či slovo zanikne ve zmíněném mlasknutí či všudypřítomném šlapání si na jazyk, popřípadě Mamzer nelogicky rozpojuje a spojuje slova. Vznikají tak i nechtěně úsměvné momenty, v nichž například (v rámci možností) zřetelně zazní slova „setkání sex spolužákem“, přičemž až z pozdějšího kontextu vyplyne, že Mamzer se pokoušel vyslovit „setkání s ex spolužákem“.
Samostatnou kapitolou je pak frázování: To se jeví jako zcela nahodilé, neboť interpret dělá pauzy na nesprávných místech, jinde čte věty tak rychle za sebou, až není ve výsledku vůbec jasné, kde věta končí a kde začíná následující. Zvláštní je i jeho tempo, které lze nejlépe charakterizovat jako kompletně nevyvážené. Místy Mamzer zcela bezdůvodně zrychlí (což vede ke zmíněnému drmolení), jinde naopak absolutně bez provázanosti se čtenou látkou zpomalí nebo protáhne slovo, které by podle všeho protažené být nemělo. Když přidáme ještě občasná škobrtnutí a přeřeknutí (například slovo „monotólně“ patrně mělo být „monotónně“), adept na prakticky neposlouchatelnou audioknihu je na světě.
Těžko říct, co přesně na nahrávce dělala její režisérka a kdo a jak interpreta vedl – skutečně často je totiž také slyšet, že narátor se ve čtení zarazí a namísto, aby nahrávání přerušil a problematickou pasáž zopakoval, zkrátka pokračuje nerušeně dál. Jako by si s chybami nikdo vůbec nelámal hlavu. Výsledek tak budí zdání, že celá audiokniha vznikla na jeden pokus. Tento dojem je však mylný, jak napoví střih – bohužel taktéž velmi amatérský. Místy se konec slova překryje se začátkem slova dalšího, popřípadě náhle na několik vteřin zazní interpretův hlas mnohem (a opravdu nepříjemně) hlasitěji než předtím. Takto radikální skákání hladiny hlasitosti je absolutně nepochopitelné a jeden si musí klást otázku, zda výslednou nahrávku před zveřejněním vůbec někdo slyšel.
Snad jedinou pozitivní věcí na celé audioknize je zvolená hudba, která odpovídá takové náladě, jakou by autor svými příběhy chtěl navodit, nicméně i tu kazí příšerná práce se střihem. Hudební jingly někdy skončí nečekaným odseknutím, byť tomu tak není pokaždé.
Sečteno podtrženo je Knihodlak bohužel přímo učebnicovou ukázkou toho, jak se audiokniha dělat v žádném případě nemá. Kdyby existovala pro audioknihy nějaká anticena, já bych měl bezvýhradně jasno.
