Když jsem si ukrojil první dílky ze série Jo Nesbøa (sakra, já fakt pořád nevím, jak ho skloňovat), cítil jsem se nasycen. Ostatně, severských krimi(thrillerů) se na našem trhu začalo objevovat tolik, že mne temnotou zářící obálky odrazovat. Fascinace Miléniem mne minula, několik krutochladných detektivek následovalo. Řekl jsem si, že se raději budu věnovat poezii, jenže to by pak nemohla přijít nabídka, která se neodmítá. Na vlnu mrznoucího napětí mne naladil bravurní román Skála, i když ten se pojí se Skotskem. A pak do toho přišel Konec vosí sezóny a hned vzápětí Žena v kleci. Buď se Audioteka.cz stará o to, abych přestal chodit odpočatý do práce, nebo prostě musím přijmout odpovědnost a říct, že já sám jsem se rozhodl neusínat, dokud se při poslechu v posteli neodehraje další dramatický zvrat.
I když jsem tedy začal debatovat nad severskými detektivkami, úmyslně jsem nespecifikoval země. Norsko, Švédsko, Dánsko, Finsko… přičetl bych k tomu totiž i Skotsko, které nejen Skálou, ale právě i Vosí sezónou dosvědčuje, že na brnkání po nervech si je třeba dát pozor i ze země Williama Wallace a neuhasínající vzpupnosti vůči Angličanům.
V rámci svého článku, který právě čtete, se ale chci věnovat posledním dvěma novinkám. Spojit je dohromady mne napadlo už proto, že jsem si je pustil ve velmi těsné blízkosti, nálada vystavěná při poslechu první se přelila a gradovala při poslechu druhé. Zatímco Denise Mina v Konci vosí sezóny rozhodně nevodí za ručku a vlastně ani neřeší, kdo brutální zločin spáchal (to víme hned na samém začátku), Jussi Adler-Olsen pokládá průběžně vodítka, abychom ve finále sice nebyli moc překvapení, na druhou stranu neustále napínání. A zatímco Mina staví napětí především na důsledné psychologizaci postav, Adler-Olsen si hraje s dvěma časovými rovinami, přecházením mezi nimi a výsledným sloučením. (Stručně řečeno, umí dobře vyprávět a gradovat docela jednoduchý děj.)
Teď to vypadá, že budu ve stejném poměru chválit tu jednu, tu druhou knihu, přesto mi mé svědomí velí, abych jednu z nich upřednostnil. Ačkoliv si Mina odnesla prestižní ocenění a recenze si pochvalují Konec vosí sezóny pro nepodceněnou plasticitou postav, velmi mi trvalo, než jsem se do knihy „dostal“. Začátek je vpravdě krušný, pak ale přicházejí „střihy“ jinam a já se ztrácel, byl málo motivován (přikrmován napětím) a vždy mne bavily spíše ty knihy, které si mne na počátku lapily a už nepustily. (Jako třeba právě Žena v kleci.) Chápu, že zde upřednostňuji plošší řemeslo oproti snaze odkrývat složité lidské pohnutky, ale na druhou stranu… žánrově mne zkrátka Alder-Olsen uspokojoval plnohodnotněji. Hlavní dvojice pátračů mi byla sympatická (už tím, že byla v něčem nesourodá) a linie pohřešované (nebo mrtvé?) Merete Lynggaardové výtečně zachycená slovem tak, že jsem se sám cítil pohřešovaný (nebo mrtvý?)…
To vyšetřovatelka z pera Denisy Miny Alex Morrová ve mne i díky těhotenství asociovala hrdinku z filmu Fargo A Fargo je prostě lepší. Fargo je nejlepší. A takové přirovnání zadělává na problém. Proto berte můj odsudek a antipatie k postavě Konce vosí sezóny s jistou rezervou.
Hned v první větě recenze jsem upozornil na fakt, že mne k detektivkám přivedly audioknihy. Vážně. Nemůžu si je vynachválit. Je pravda, že u Vosí sezóny mi hlas Jaromíra Meduny nebyl tolik sympatický, zatímco Igoru Barešovi bych za Ženu v kleci milerád potřásl nadšeně pravicí. Zvuková stránka, které v obou případech bylo poskrovnu, mi ale lépe fungovala u britské Vosí sezóny. Opět jen pocit, který nedokáži moc rozvést a vyargumentovat.
Pokud chcete vybrat jen jednu audioknihu, já zvedám palec nahoru pro Ženu v kleci (ne, nehledejte v tom nic sexistického). Pokud si chcete vskutku okořenit vánoční svátky, neměla by vás minout ani jedna.