Věta v nadpisu tohoto textu se vytrvale vynořuje napříč celým vyprávěním – je totiž naprosto zásadní. Zazněla ostatně krátce po pohřbu Richarda Abernethieho z Enderby Hall. Nepříjemnou otázku „Ale zavraždili ho přece, ne?” vyslovila Cora, sestra zesnulého. Dotyčná sice obecně vešla ve známost coby trochu praštěná, ne-li možná trochu divná teta, jenže i ona je následně nalezena mrtvá. Její násilná smrt rozhýbá myšlenky rodinných příslušníků, rodinného právníka Entwhistla a nakonec i samotného Hercula Poirota.
Román příznačně nazvaný Po pohřbu pracuje umně s motivy podezření, které padlo na členy rodiny, stejně jako s charakteristickými detaily v jejich chování, jak už je ostatně u Agathy Christie zvykem. Patří zároveň mezi ty případy, které Poirot rekonstruuje jaksi zpětně, jelikož mnoha zásadním událostem nebyl přítomen. Zajímavé však je, že poprvé byl román použit jako předloha k filmu Vražda v Gallop z roku 1963, kde Poirota nahradila slečna Marplová. V rámci světa televizních adaptací se však do případu vrátil, jak už bylo zmíněno, v pozdějším televizním filmu, u nás uváděném jako Rodinné sídlo.
Téměř desetihodinovou nahrávkou nás, jak už je v případě poirotovské série z dílny vydavatelství OneHotBook zvykem, opět provede laskavý hlas Lukáše Hlavici. Jakkoli by se v porovnání s mnohými jinými romány Agathy Christie mohlo zdát, že tento z roku 1953 se nese v poněkud pomalejším vypravěčském tempu a soustředí se až příliš na některé vedlejší linky příběhu, Hlavicova interpretace dává právě oněm vedlejším linkám vyniknout – a ukázat, že mají své kouzlo i význam.
Hlavicovi se daří velmi životně ztvárnit jednotlivé, mnohdy až komické postavičky se všemi jejich vrtochy nebo osobní nesnesitelností – a to na základě interpretace autorkou skvěle napsaných dialogů a smyslu pro situační napětí mezi sourozenci, manželi či partnery. V tomto podání v režii Michala Bureše jde tedy opět o velmi ucelené, a přitom pestré zhmotnění jednoho velmi vydařeného příběhu s dobře propracovanou psychologií postav a překvapivým rozuzlením.
Pokud tvůrcům audioknihy odpustíme vyslovování onoho druhého, a v tomto případě neadekvátního „t“ ve jméně rodinného právníka pana Entwhistla, jde o nadmíru vyladěný a pečlivě připravený posluchačský zážitek, který nostalgickým způsobem doplňují a podporují hudební motivy v podání klavírní hry.
