Hned v úvodu je třeba uvést, že kvalita audioknihy Mízožravci stojí, v tomto případě bohužel spíš padá, na výkonu interpreta Jindřicha Zřídkaveselého, který byl pravděpodobně ponechán zcela bez režijního dohledu. Hutný, velmi specifický hlas je sice skvělou volbou pro tento typ literatury, v samotné interpretaci však není těžké najít značné rezervy. Především ze začátku audioknihy je Zřídkaveselého projev příliš nevýrazný – je možné, že se takto snažil nastolit tajemnou atmosféru příběhu, v posluchači se mu však takový dojem vyvolat nedaří. S dalšími kapitolami se sice tento nedostatek zčásti vytrácí, nikdy ale zcela nezmizí.
V průběhu děje se objevují postavy, které Zřídkaveselý modeluje dostatečně expresivně a propůjčuje jim jistou osobnost. Vedle nich jsou ale další, které vyznívají zcela monotónně a nezajímavě. To nejenže může vytvářet dojem, že má narátor některé hrdiny raději než jiné, ale dialogy jsou tím pro posluchače velmi složité sledovat. Interpretace Jindřicha Zřídkaveselého je nevyrovnaná i v dalších ohledech: někdy jeho dikce a způsob vyprávění vůbec neodpovídá popisovanému ději. Na místech, které by měly vyznít odlehčeně, používá interpret příliš temný tón, naopak jindy zní nevhodně vesele tam, kde by stálo za to přidat na tajemnosti. Tento problém se objevuje jak v popisech scén, tak v rozhovoru více postav.
Intonace je místy natolik nevýrazná, že posluchač nedokáže rozlišit, slyší-li název kapitoly, citát nebo samotné vyprávění, což opět ztěžuje sledování jinak dost poutavého příběhu. Menší problémy se objevují i ve výslovnosti: narátor občas polyká konce slov, nenechává vyznít důležité momenty. Trochu úsměvná je pak chyba, které se dopustil při vyslovení názvu kapely Alphaville.
Ani samotná hudební složka nenaplňuje standardy dnešních audioknih. Dokáže sice vystihnout potřebnou hororovou náladu a navozuje příjemnou husí kůži, podobně jako projev Jindřicha Zřídkaveselého, je ale místy příliš monotónní a nezajímavá. Pro takový příběh by se jistě hodil podstatně propracovanější zvukový podkres.
Mízožravci jsou bezesporu zajímavým dílem Petra Bočka, které se veze na vlně jakési nostalgie starých hororů. Jeho audioverze bohužel vzbuzuje protichůdné pocity. Formálně dobře zvolené prvky selhávají během příběhu. I když se občas objevují světlé momenty, které dokážou hezky vystihnout atmosféru, nedostatky v díle převažují.
