Dost možná na faktu, že právě Nulté číslo dostalo prostor i v audioknižním trhu, sehrála útlost Ecovy novinky. Romány atakující pětistovku najednou vystřídala knížečka jen velmi opatrně překračující dvě stě stran. Oč je Nulté číslo tenčí, o to více však vzbuzuje rozpaky. Ne snad, že by tolik vybočovalo z Ecova charakteristického způsobu tvorby zápletek a hrdinů. I zde se totiž dostává do popředí především hra s informacemi – není jich vůbec málo, naopak, zaplavují nás data z archivů, poznaná i ta, která zůstala ukryta. A právě těm posledním se hodlá Eco věnovat nejvíce. Nulté číslo totiž pracuje zejména s konspiracemi a to ve spojení s novinářskou praxí, kdy se investigativní žurnalistika může překlopit docela snadno v účelový bulvár.
Stejně jako není příliš zřejmá věrohodnost informací, není jasná ani zpráva, kterou nám svou novinkou chtěl Eco sdělit. Chvílemi totiž Nulté číslo funguje opravdu jako pomrkávající panenka, která tvrdí, že by bylo vhodné vše brát jen jako hru a ironii (ať už ve vztahu k médiím, tak k dřívějším Ecovým textům). Jenže chvílemi zase knížka působí jako pokus literáta-začátečníka. Jazyk je v porovnání s jinými Ecovými romány značně jednoduchý, prostor a postavy velmi umělé a vykonstruované jen pro potřeby (ne zrovna dobře dramatizované) zápletky.
Při čtení či poslechu se tak třeba budete zmítat mezi pochybnostmi o literárním zdraví Umberta Eca, nebo přistoupíte na teorii, že i ona ne-kvalita textu souvisí s ústředním hrdinou, který má obdobně koncipovanou práci napsat. Tak či tak, i přes nedlouhou stopáž, nepředstavuje Nulté číslo zrovna kdovíjak zábavný poslech, pokud si tedy nelibujete v dlouhých výčtech dat.
Co audioknižnímu Nultému číslu rozhodně pomáhá, to je hlas Petra Olivy. Sice zde nemá tolik prostoru jako v detektivkách s Cormoranem Strikem, přesto dodává knize šťávu, která ji – dle mého – schází. Polidšťuje svým přednesem charaktery-modely a akcentuje o něco více ironii. A dobře zde fungují (trošku ku škodě velmi krátké) hudební vsuvky Maria Buzziho.
