Než se zaměřím na nahrávku samotnou, bude nutné předeslat pár slov k titulu: v divokých 90. letech získá americká rodinka v restituci moravský zámek Kostka. Hamižný otec, bláznivá matka a pragmatická dcera přijíždí na rodinné sídlo a spolu se svéráznou uklízečkou, apatickým zahradníkem a líným kastelánem rozvíjejí plány jak získat peníze a zpřístupnit zámek veřejnosti. Na mnohdy až absurdní smršť událostí nahlížíme z pohledu devatenáctileté dcery, která své zážitky předkládá v deníkových zápiscích.
Román je napsán velmi vtipným a svižným jazykem, takže poslech šestihodinové nahrávky uplyne jak voda. Režisérka Jitka Škápíková měla šťastnou ruku při výběru interpretky – Veronika Kubařová uplatňuje svůj komediální talent, dovede pracovat s ironií a sklouznout i k parodii, žádá-li si to předloha. Zprvu je sice patrné, že se s textem postupně seznamuje, s přibývajícím časem s ním ale více a více sounáleží. Do role autorky deníkových zápisků se dokáže zcela vcítit a všechny její hlasové odstíny jsou snadno uvěřitelné. K vrcholům jejího výkonu jistě patří parodování hitů Heleny Vondráčkové, čtení dotazníků či herecká etuda, v níž předvádí otce, bezradně cvičícího psy. Nelze než si přát, aby Poslední aristokratka nadchla nejen posluchače, ale neunikla ani rozhlasovým tvůrcům, kteří by Veronice mohli dát větší prostor, třeba v rozhlasové četbě na pokračování.
Mimochodem, existuje ještě jedna audioverze Poslední aristokratky, a sice rozhlasová nahrávka pořízená v olomouckém studiu. Režie se ujal Tomáš Soldán a interpretace byla svěřena Vendule Fialové. Její přednes je řemeslně dobře zvládnutý, chybí mu ovšem hravost a odlehčenost, kterou nabízí nahrávka audioknižní.
Co se úprav textu týče, v obou verzích k nim dochází. V rozhlasové zůstalo dost pasáží, které pro posluchače nepůsobí až tak vtipně, jako pro čtenáře. Za všechny zmiňme mikulášskou scénu v níž rodinka prchá z hotelu. Zásahy do textu také často zabíjí vtip: zatímco v knize např. čteme, že otec v údivu použil slovní spojení „a kurva“, který dcera neznala a význam musela hledat ve slovníku, v rozhlasové verzi slyšíme, že otec požil úsloví „já se z toho poseru“. A vtip je pryč – přílišná korektnost a strach z vulgarismů se zde vskutku nevyplatila. Jitka Škápíková v audioknižní verzi sice taktéž přistupuje k mírným úpravám v textu, vyškrtala ale právě ty scény, které pro uši tolik nefungují. Třeba právě onu mikulášskou.
S přihlédnutím ke všemu řečenému vychází verze s Veronikou Kubařovou jako svěží, zábavná, k poslechu příjemná nahrávka. Pokud lze větu „konec prvního dílu“ chápat jako příslib pokračování, doufejme, že je bude číst opět Veronika Kubařová. Jinou aristokratku už totiž chtít nebudete.
