Zatímco Petr Nárožný v nedávno vydané audioknize Škoda slova, které padne vedle na přílišnou autobiografičnost a chronologii programově rezignoval, u jeho kolegy Luďka Soboty je chuť regulérně zavzpomínat a jednotlivé vyprávěcí nitky propojit, o poznání větší. 44 kapitol jeho knihy se snaží v rámci skoro čtyřhodinového poslechu obsáhnout vzpomínky na dětství, studijní léta, vojnu, první divadelní zastávky v Kladivadle nebo tenkrát ještě liberecké Ypsilonce, přes legendární působení v Semaforu, až ke dnům současným. Sjednocujícím rámcem celého vyprávění je, jak už parafráze v názvu napovídá, autorova zkušenost s technikou holotropního dýchání. Hlavním rysem biografie je ovšem její naprostá upřímnost bez jakýchkoli příkras. Sobota umí být k mnoha minulým i současným událostem kritický, hovoří o tom, kdo ho v životě zklamal či nepotěšil, současně se ale vyznává svým nejen hereckým přátelům. Vysvětluje, proč je v případě divadelních vystoupení celoživotním vyznavačem autorského nebo spoluautorského přístupu.
Humoru je v audioknize méně, než by posluchač čekal od memoárů herce tak výrazně se hlásícího ke komice. Přesto je situací, které si vynutí alespoň drobné pousmání dost. K takovým patří především pasáže popisující chvíle strávené s Miloslavem Šimkem. Jakkoli ale je zřejmé, že bylo pro Sobotu fungování v tomto tvůrčím tandemu nejzásadnějším bodem kariéry, kapitola o jejich rozchodu vyznívá bohužel do ztracena.
Zvukovou autobiografii dokáže autorská interpretace většinou povznést, zejména je-li informačně bohatá. V případě audioknihy Holé a trapné dýchání ovšem musí posluchač počítat s řadou interpretačních zaváhání až nedostatků. Dá se říci, že stejně jako je Sobotova kniha názorově upřímná, postrádá i její interpretace jakoukoli přetvářku. Syrovost projevu neprospívá temporytmu nahrávky. Přitom v momentech, kdy interpretace vyžaduje ztvárnění druhé osoby, nebo například i samotného Luďka Soboty v mládí, získává projev okamžitě na jistotě a má sympatickou energii.
Mezi kapitolkami audioknihy chybí jakékoli hudební předěly. Tiché pauzy mezi jednotlivými tracky, byť trvají jen pár vteřin, nevyznívají přirozeně. Po stránce zvukové úpravy a pevnějšího interpretačního vedení by si tak titul zasloužil větší péči.
Audiokniha ovšem ve svém závěru obsahuje několik příjemných bonusů, které navazují na právě doposlouchané texty: Luděk Sobota nejprve zarecituje svůj oblíbený Shakespearův 60. sonet v překladu Jana Vladislava, následuje legendární děkovná řeč z televizního Silvestra, poté část výstupu ze Sešlosti Luďka Nekudy, v níž Sobota nutí svou ženu zazpívat, a na závěr v plné délce píseň Lízátko z klasického repertoáru Banjo Bandu Ivana Mládka. Ta je ostatně jediným hudebním leitmotivem, neboť celou nahrávku uvádí.
Pokud od Sobotovy biografie Holé a trapné dýchání očekáváte ryze odpočinkovou nahrávku plnou humoru pro pohodové odpoledne, můžete být zklamáni. Jestliže ale v hereckém vzpomínání hledáte nová fakta, či chcete nahlédnout do laskavě poodkrytého umělcova upřímného nitra, bude pro vás nahrávka Supraphonu přínosná. A holé, ba dokonce trapné to v tomto případě není ani trošičku.
