Podzimní návštěva autorky knihy, kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové, která v Praze převzala Cenu Franze Kafky, jen rozhořela plamínek zájmu o svět, který nás láká i děsí zároveň, neplodný svět našeho zítřka.
Většinou poslouchám mluvené slovo, když řídím, a pak doposlouchávám u vaření či uklízení. Niterný Příběh služebnice nutí k zastavení, zklidnění dechu, rozvíjí se jako čajový květ. Hrdinka Fredova vyjmenovává ty nejobyčejnější věci, které vidí, cítí, dotýká se jich, aby se ubezpečila, že je stále živá. V samotě, do které ji uvrhlo zařazení do kasty služebnic zbavených lidských práv, vzpomíná na život, který kdysi vedla, na rodinu, kterou po nástupu totalitního režimu Republiky Gileád ztratila. Muži umírají na frontě a v zázemí je vše na příděl – potraviny, služebné, manželky i matky. Když posloucháte vemlouvavé líčení, jakou slastí je vetřít si do suché kůže obyčejný krém na ruce a jak nedostupný je olej do koupele, zatoužíte se ponořit do voňavé vany plné bublinek a v jejím bezpečném náručí příběh doposlouchat.
Herečka Zuzana Kajnarová se do vyprávění oblékla jako do zlého snu. Jemně moduluje zděšení těch, kteří přežili, kteří se jednoho dne probudili, a přitom uvízli v noční můře. Příběh neopouští hlavu ženy, která nyní patří do domácnosti jednoho z velitelů, aby mu porodila dítě. Jako vězeň trpící Stockholmským syndromem se snaží pochopit své věznitele, na jejichž libovůli závisí její přežití. Teta Lydie, služebná Rita, manželka Serena Joy, velitel Fred. Fredova se nebouří navenek, ale uvnitř její hlavy vybuchuje vzdor jako ohňostroj, který udržuje živé její dávné já a pomáhá ji nezapomenout, kým doopravdy je. Nebo aspoň kdysi byla. Protože jako dřív už Amerika nikdy nebude.
Atwoodová si se čtenáři hraje jako kočka s myší. Nevypráví popořádku. V pomalém tempu trousí informace jako drobečky v temném lese. Přesto ani na chvíli nenudí. Atmosféru audioknihy v režii Jitky Škápíkové nápaditě dotváří podmanivý hudební doprovod. Tóny samoty, okleštěné intimity i veřejného strachu Gileádu zní tak samozřejmě, a přesto jsou hudbou z neznáma.
Text audioknihy nebyl krácen, ale naopak rozšířen samotnou Atwoodovou o jednu kapitolu. Přiznám se bez mučení, že jsem nevypátrala, která část byla namluvena jako bonusová. Nic mi nepřebývalo. Přesto jsem se stejně jako čtenáři musela poprat s neobvyklou poslední kapitolou nazvanou Historické poznámky, která nás posune v čase do roku 2195. Dominuje jí Martin Myšička zosobňující profesora Pieixota. Podivný literární manévr se však stal převedením do zvukové podoby možná dokonce snesitelnějším.
Příběh služebnice evokuje tiché svěřování přítelkyň. Nasajete do sebe úzkost, obavy i drobné radosti. Převezmete část břemena. Nečekejte šokující odhalení. Nejvíc se vždy bojíme sami sebe a Atwoodová má nás ženy dobře přečtené.
