Známý příběh jeho dědictví, kdy autorská práva nezískala Larssonova dlouholetá partnerka, nýbrž otec a bratr, vyústil ve dvě pokračovací trilogie sepsané s požehnáním rodiny. Tu první napsal v letech 2015–2019 novinář a spisovatel David Lagercrantz, který sice ani vzdáleně nedosáhl kvalit originálu, přesto ho také v lecčems dokázal věrně napodobit a čtenář více méně dostal to, co čekal.
V roce 2021 nakladatelství Polaris oznámilo, že psaní po Lagercrantzovi převezme Karin Smirnoff, autorka, která si vydobyla renomé i čtenářskou přízeň svými sociálními romány (např. Můj bratr v parádním podání Vandy Hybnerové). To na jednu stranu vzbudilo drobné rozpaky, protože Smirnoff se do té doby nezabývala kriminálním žánrem, na druhou i očekávání plynoucí z její předchozí tvorby, která naopak výtečně pasuje k sociálně-kritickému tónu původní Larssonovy románové triády.
Autorka nejprve v románu Dívka v orlích spárech Salanderovou posílá do severošvédské pustiny, kde se na pozadí skandinávské verze zlaté horečky rozjíždí za vlasy přitažený thriller s ekologickými, politickými, ale i nezáměrně groteskními motivy, jejichž odrazem je postava antagonisty, která je jakoby poskládaná z nejhorších klišé, až působí parodicky…
Proměna skvělé literatury v rutinní psaní maximálně na úrovni lepší fanfikce pokračuje románem Dívka v rysích drápech, rozvleklým, až nudným příběhem, do kterého Smirnoff přidala novou hrdinku Svalu (která patrně dostane slovo i v dalším románu, který nás ještě čeká) a ve kterém Blomkvistovi, jenž je v obou jejích pokračováních odsunut na vedlejší kolej, navíc přičarovala rakovinu prostaty.
Ohledně práv na původní trilogii i Lagercrantzovo pokračování se povedl husarský kousek nezávislému brněnskému nakladatelství Host, zvukovou podobu všem šesti románům dodal OneHotBook a především skvělý Martin Stránský. Ten se za mikrofon posadil i u celkově sedmého titulu Dívka v orlích spárech, jehož knižní předloha už ale vyšla pod hlavičkou Knihy Zlín z mediálního domu Albatros a audiokniha tedy pod očekávatelnou značkou Voxi. K jeho výkonu není co dodat, je stabilně skvělý, i když jsou možná občas slyšet drobné rozpaky nad tím, kam se série ubírá.
Osmý román pak načetl Kryštof Bartoš, jemuž už nikdo neodpáře famózní výkony v Trainspottingu nebo Lustigových Démantech noci. Proti jeho výkonu nemůže nikdo nic namítat, je příjemný i profesionální. Problém je, že sérii převzal po herci s tak charakteristickým hlasem a neskutečnou vynalézavostí v jeho modulaci – pak to, co je v podstatě vítaná civilnost dobře odstíněného vyprávění, může znít ve srovnání s předchozími tituly trochu ploše. Musíme ale v první řadě ocenit, že se této práce vůbec ujal a popřát mu do dalších let nějaké lepší předlohy.
Voxi samozřejmě – jak je dobrým zvykem značky – obě nahrávky dodalo v prvotřídní zvukové kvalitě a s patřičnou, dramatickou hudbou, která zní na konci kapitol a občas i jako stručný předělový jingle. Co je to ale platné…
V jedné z detektivek Dominika Dána vyčítá šéf mordparty svým detektivům, že za poslední dobu objasnili jen jedinou z několika vražd, a to zhruba slovy, že kriminálka není Gusta Fučíková, aby dokázala dlouhodobě žít z jediné mrtvoly. Kam se ale hrabe někdejší československá státní vdova! Na odkazu Stiega Larssona už dvě dekády parazitují (prozatím) dva autoři, rodina, několik nakladatelství po celém světě – a také z něj žije spousta nenáročných čtenářů.
Je to z hlediska pozdního kapitalismu vlastně obdivuhodný výkon, který je ve své absurditě umocněn tím, že Larsson sám by při svém sociálním nastavení a politickém přesvědčení patrně hořce zaplakal nad tím, že se z jeho poctivých a promyšlených knih stala upadající franšíza. U audioknih ji zachraňoval Martin Stránský, ale i tato jistota – při vší úctě k Bartošovi – padla.








