Norman Ohler se pustil do svého nebeletristického díla, chtělo by se říci, náhodou. Nebo spíše souhrou jistých okolností, mezi něž patřilo i nalezení deníku lékaře Theodora Morella. Jeho pacientem nebyl nikdo menší nežli sám Vůdce. Deník byl o to pikantnější, že obsahoval pečlivé záznamy léčby – léčby s pomocí návykových látek. Ohler začal postupně odkrývat dosud prakticky nepoznané souvislosti druhé světové války.
Totální rauš, jakkoliv název či anotace může znít bulvárně, představuje precizní vědecký přístup. Autor pracuje se zdroji a vše, co jen lze, zasazuje do kontextu, aby nevznikla domněnka, že utváří novou interpretaci jen za účelem senzace. Ne snad, že by všechno bylo jednoznačně doložitelné, Ohler to přiznává, ostatně, samotný Morellův deník obsahuje místa, která jsou těžko čitelná. Vzniká tak přirozeně prostor ke konstrukcím, které mohou a nemusí být zcela oprávněné a pravdivé. Takových míst však není, vlastně překvapivě, tolik, a tak ústřední informace Totálního rauše nelze jen tak zlehčovat. Naopak, měly by se začít zařazovat do probírání daného období a aktualizovat se díky nim i životopisy, zejména pak samotného Adolfa Hitlera.
Kniha sice plní všechny předpoklady vědeckého textu, nikterak ji však neschází poutavý jazyk. Norman Ohler zkrátka dobře věděl, že drží v rukou třaskavé téma – a podařilo se mu jej dostatečně atraktivně podat, aniž by se zřekl přísných norem vědeckého bádání. Číst takovou práci je už z formálního hlediska radost. A když k tomu připočítáte právě ony informace, věřte, že budete o Totálním rauši ve svém okolí povídat a povídat.
Vzhledem ke vstřícnému stylu vlastně ani tolik nepřekvapí rozhodnutí knihu překlopit do zvukové podoby. Sice se musíme obejít bez odkazů na zdroje, ale poslech je, například v porovnání s Krvavými zeměmi podstatně „pohodlnější“. Ohler tolik neoperuje se statistikami, spíše vypráví příběh. Navíc velmi zručně strukturovaný, takže s ním projdeme celou válkou.
U faktografické literatury představuje volba interpreta stejně klíčovou roli, jako při hledání vhodných herců pro dramatizace. I dostatečně atraktivní titul lze totiž snadno ubít monotónním přednesem, k němuž přeci jen literatura faktu více svádí. Jenže by to nebyl Hynek Pekárek, který patří k režijním stálicím vydavatelství OneHotBook, kdyby si nevybral dobře. Po spolupráci na vícehlasé četbě Všemi dary obdarovaná dal tentokrát Vasilu Fridrichovi větší prostor – a takové rozhodnutí se ukázalo jako více než šťastné. Fridrich, byť je zatím jeho diskografie chuďoučká, pod Pekárkovým vedením vtiskl Totálnímu rauši mimořádnou poutavost. Rytmus je natolik dynamický, aby literatura nepůsobila vzhledem k množství informací těžce, současně však natolik rozvážný, aby to podstatné vyniklo a ostatní nezůstalo schované.
Pokud tedy váháte, zda do Totálního rauše jít očima nebo ušima, dejte šanci audioknize.
