Opičák řádil už v minulosti. Svým obětem vždy postupně odstraní ucho, oko a jazyk. Nakonec zemřou. Jeho přezdívka odkazuje na moudré opice z japonského šintoistického chrámu – jistě je znáte také díky emotikonům – neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo. Sam Porter u mrtvého najde nové vodítko – deník, díky kterému se může hlouběji ponořit do dětství pachatele hrůzných činů a pochopit samotný smysl jeho krutého řádění. A tak se otevírají dveře dvojhlasé interpretaci audioknihy Čtvrtá opice.

Hlavní část děje, tedy linku všech vyšetřovatelů, ale také myšlenky unesené dívky, načetl Vasil Fridrich, zatímco částem, které detektiv čte z pachatelova deníku, propůjčil svůj nezaměnitelný projev Kajetán Písařovic. Je až s podivem, s jakou uvěřitelností a zápalem se může dospělý muž pustit do načítání textu, kterým jako by promlouval relativně malý chlapec. Rozhodně příliš mladý na to, co ve svých memoárech popisuje.
 
Dostalo se mu velmi zvláštní výchovy. Inteligentní mladík se podle otce musel vyjadřovat spisovně, chovat úctu k ženám a řídit se moudrostí čtyř opic. Vedle slavné trojice totiž stojí ještě čtvrtá, ne tak známá, která si zakrývá břicho a znamená „nekonám zlo“. Pokud však někdo zlo koná, je podle otce v pořádku proti tomu zasáhnout. A tak se rodí lidé s pokroucenými hodnotami.

Celou tuto výchovnou anabázi, na konci které stojí dokonale vyšinutý vrah, Kajetán Písařovic nejen načetl, on ji zahrál. Jeho přednes působí sladce, jako když ježibaba láká děti na perníček, chlapcovy projevy vyjadřují nevinnost a naivitu i u nejkrutějšího mučení a ze závěru je cítit obrovské zklamání, které budoucí vrah prožil. Vytknout mu lze pouze dvě věci. První z nich je vlhké mlaskání, které se vyskytuje v projevu pouze v úplném závěru knihy, jakoby zbývalo dočíst posledních pár stran, kvůli kterým se už nikomu nechtělo znovu do studila, ačkoli herec byl už unavený. Druhou je potom právě výraznost jeho interpretace, která může ovlivnit posluchačovo přijetí textu. Byl by hlavní záporák takhle krásně vyšinutý, kdyby ho nenačetl právě Kajetán Písařovic?

Oproti němu projev Vasila Fridricha působí civilněji, přesto je příjemný a plynulý, zcela adekvátní rolím, které vystřídá, tedy nejen Sama Portera, ale též dalších detektivů včetně žen a samotné oběti. Zajímavě působí zejména scéna ze závěru knihy, kdy vyšetřovatel komunikuje s pachatelem pomocí vysílačky. Tady nastal jediný okamžik, kdy se oba interpreti setkali v rámci jedné kapitoly, hlas Kajetána Písařovice je navíc upraven, aby opravdu zněl jako z vysílačky.

Znělky mezi kapitolami při delším soustavném poslechu začínají působit repetitivním dojmem, stylově se sice ke knize hodí, ale zejména v závěru občas do zvýšeného napětí nepřiměřeně vpadnou a narušují plynutí textu. Změna melodie před epilogem potom více než co jiného připomíná kýč.

I přes délku nahrávky necelých čtrnáct a půl hodiny nepůsobí audiokniha natahovaným dojmem. Tempo projevu je u obou interpretů adekvátní situacím, u Kajetána Písařovice možná mírně pomalejší, což ale jeho prožitku vrahova deníku svědčí.

Audiokniha Čtvrtá opice v některých částech svým dějem připomíná Sběratele kostí, věřím proto, že své posluchače si najde snadno. Rozhodně se nebude jednat o promarněný čas.