Zde psal básně na útržky papírů a nejrůznější makulaturu a nebýt pečovatelky Frances Meachamové, jeho verše by skončily v odpadkovém koši. Právě ona se totiž pídila po tom, kdo tento zajímavý muž je, a poté, co to zjistila, odeslala jeho rukopisy Josefu Škvoreckému do ’68 Publishers. Zde se textů ujal jako editor vynikající básník Otakar Brousek, který z nich sestavil sbírku Stará bydliště.
„Rhododendrony ještě nekvetou / v černých růžových keřích je ještě smrt.“ Nádherná, temná lyrika, v níž se střídají naděje a beznaděj, a její ohlas, v němž se mísilo překvapení (o tom, že Blatný žije a dokonce tvoří, se obecně nevědělo) s nadšením, Blatného povzbudily k sestavení další, bohužel už poslední ucelené sbírky Pomocná škola v Bixley. Ta vyšla tiskem v roce 1987, o čtyři roky později sedmdesátiletý básník umírá na rozedmu plic.
Námět na román? Námět na biografii? Jistěže – a obojí! Brněnský spisovatel Martin Reiner, krom dalšího i zakladatel, majitel a hybatel nakladatelství Druhé město, se rozhodl propojit oba přístupy a v roce 2006 vydal výsledky svého třicetiletého zájmu o Blatného osobu a dílo kombinované se svým olbřímím literárním talentem – šestisetstránkový životopisný román Básník, který vyšel v nakladatelství Torst.
Jde o jeden z nejlepších českých životopisných románů vůbec a je z něho patrné nejen to, že Reiner ví o Blatném první poslední (a co neví, resp. co je nezjistitelné, to si v intencích své erudice domyslí, což je u beletrie bez výhrady košer), ale i to, že je stylista par excellence, který dokáže bohatý, ale přesný jazyk doplnit figurami, které z Básníka dělají bezmála dokonalý text.
Přirozeně přechází z vyprávění v přítomném čase do času minulého, a to v přísné, na první pohled zřejmé logice, kterou do české syntaxe přináší jakousi analogii předpřítomného času. Mimo jiné mu to pomáhá v plynulosti vyprávění, které se náhle i při nedějových pasážích, jež bychom mohli označit za literárně teoretické staví před čtenáře (a v tomto případě mnohem víc před posluchače) s jistou stopou naléhavosti. Obvykle u podobné knihy proneseme floskuli „to se čte jak detektivka“; ta ale zde snad ani nemůže být přesnější.
Rovněž pečlivá kontrola rytmu a tempa, kterou v audioknižní verzi Básníka předvádí interpret, je do značné míry diktována samotným textem. Za mikrofon Českého rozhlasu se v roce 2014 (tedy deset let před uvedením audioknihy do digitální distribuce) posadil pražský rodák, posledních jednačtyřicet let však umělec Národního divadla Brno Vladimír Krátký. Tento vynikající charakterní herec i zdatný divadelní komik má s mluveným slovem zkušeností habaděj, od ztvárnění postav v rozhlasových hrách až po letité spoluúčinkování v oblíbeném historiografickém seriálu Toulky českou minulostí. Od režiséra Zdeňka Kozáka se zdá jeho volba jako sázka na jistotu – a jistota je v posledu právě to slovo, které Krátkého výkon popisuje nejlíp.
Dokumentaristický styl, který s režisérem příhodně zvolili v původně sedmatřicetidílné četbě na pokračování, doplňuje skvělou výslovností, výstavním oddělováním logických celků ve větách a souvětích a přirozenou, přesto při pozornějším poslechu zřetelně promyšlenou prací s pauzou. Je to výkon o to lepší, že bezezbytku umožňuje posluchači, aby ho nevnímal a soustředil se výhradně na obsah. S jedinou výjimkou, kterou představuje civilní, lehce melancholická a věcně něžná recitace Blatného básní, v nichž se naopak verše od Krátkého hlasu nedají oddělit.
Text pro rozhlasovou četbu připravil prozaik a někdejší ředitel brněnského studia Ludvík Němec a doplňuje jej vhodná klavírní improvizace Jana Šimíčka – vlastně jen opakující se motiv na začátku kapitol a občasných pár akordů uvnitř nich. Pečlivá práce rozhlasových profesionálů, cílevědomé režie, mimořádného interpreta a geniální předlohy daly vzniknout neskutečně krásné, inspirativní nahrávce, k níž se budou nejen milovníci Ivana Blatného rádi vracet.
