Jev zvaný „déjà vu“ označuje situaci, kdy máme velice silný pocit, že jsme svědkem stejné scény již přinejmenším podruhé. Jde zkrátka o dojem, že „tohle už se přece jednou stalo“. Přesně to zažívá v novém románovém příběhu Davida Urbana poručík Eda Braun z výjezdovky, když spolu s kolegy dorazí na místo nálezu mrtvoly. Vidí tentýž pokoj, totéž křeslo a zdá se, že i tělo se nachází ve stejné pozici. A jelikož pocit, že tohle už se přece stalo, ho ne a ne opustit, rozhodne se tomu přijít na kloub.
Román příznačně nazvaný Déjà vu je již pátým v pořadí, se kterým David Urban doslova přišel na trh, a to prostřednictvím vydavatelství Kalibr společnosti Euromedia Group. Předcházely mu Tři opice (2020), Výjezdovka a Rozsudek smrti (2021) a Hra o přežití (2022). Ze jmenovaných se pak poslední dva příběhy dočkaly i audioknižního vydání pod značkou Témbr.
Čtenáři i recenzenti si obyčejně chválí, že autorova práce se vyznačuje jednak silnou vypravěčskou schopností, tak osobní znalostí policejní práce, jelikož Urban sám pracoval mnoho let u kriminálky. O interpretaci Filipa Švarce naproti tomu napsal například Tomáš Macháček, že se Urbanovy prózy „ujal s živostí projevu sobě vlastní, poměrně optimistickým hlasem načtené číslování kapitol záhy přechází ve vážnější tón, který si žádá temné ladění příběhu.“ V úlohách policistů pak „věrohodně hlasově pojímá jejich frustraci z obtížného pátrání.“ A přesně totéž by bylo možné beze změny jediného slova říci nebo napsat i o interpretaci novinky Déjà vu. Ovšem zatímco déjà vu jako jev je záležitostí v drtivé většině spíše znepokojivou, výše zmíněné je důvodem k radosti a spokojenosti.
Čtenáři i recenzenti si obyčejně chválí, že autorova práce se vyznačuje jednak silnou vypravěčskou schopností, tak osobní znalostí policejní práce, jelikož Urban sám pracoval mnoho let u kriminálky. O interpretaci Filipa Švarce naproti tomu napsal například Tomáš Macháček, že se Urbanovy prózy „ujal s živostí projevu sobě vlastní, poměrně optimistickým hlasem načtené číslování kapitol záhy přechází ve vážnější tón, který si žádá temné ladění příběhu.“ V úlohách policistů pak „věrohodně hlasově pojímá jejich frustraci z obtížného pátrání.“ A přesně totéž by bylo možné beze změny jediného slova říci nebo napsat i o interpretaci novinky Déjà vu. Ovšem zatímco déjà vu jako jev je záležitostí v drtivé většině spíše znepokojivou, výše zmíněné je důvodem k radosti a spokojenosti.
Urban v tomto příběhu ukazuje, že zvládá i komornější, sevřenější případy, kde se více soustředí na jednu linku vyšetřování, potažmo jednoho hrdinu, a lze i říct, že mu tento autorský přístup vyloženě svědčí. Audiokniha Déjà vu je sice při stejném tempu četby o šest hodin kratší než Rozsudek smrti a o čtyři hodiny kratší než Hra o přežití, nicméně výsledný dojem je o to celistvější a jednoznačněji pozitivní.
V kombinaci se zkušenou režií Daniela Tůmy, opět kvalitní hudbou z dílny Karpof Brothers a interpretací Filipa Švarce tak posluchač může snadno získat dojem, že vstupuje do známého a komfortního prostoru, na který se může spolehnout. Což je přesně to, co si přeje i čtenář detektivek a kriminálních případů – ostatně i jejich autoři píší série, aby toto přání svých čtenářů vyslyšeli. Není tedy překvapením, že audioknižní vyznavači žánru touží po tomtéž. Snad se tedy lze těšit, že na audioknižním vydání na letošek plánovaného Urbanova románu Vražedná splátka se bude podílet tentýž tým, s týmž zapálením i pečlivostí.
