Možná už jste zhlédli některou z filmových adaptací: třicet let starý Hřbitov domácích zvířátek režisérky Mary Mabertové nebo zcela aktuální Řbitov zviřátek v režii Kevina Kölsche a Dennise Widmyera. Oba filmy však neukazují než (v druhém případě značně přepracovanou) základní příběhovou linku. To, čím je pro čtenáře předloha tak přitažlivá, se do přepisu pro stříbrná plátna většinou nevejde. Mluvím o stylu vyprávění, o stovkách úžasných postřehů ze života rodiče nebo dítěte, které se snaží pochopit lidskou konečnost (tím spíš v kontextu souboje náboženské výchovy s pragmatickým přístupem rodiny lékaře). Mám na mysli přesah do mystiky, víry, morálky, anatomie pocitu viny. Zkrátka všude tam, kam jenom může sahat problematika vzkříšení.
V rámci filmovou adaptací oživeného zájmu vyšel letos Řbitov zviřátek knižně ve vydavatelství Beta, a to v původním překladu Ivana Němečka. Vydání ovšem obsahuje až trestuhodné množství tiskových chyb a redakčních nedostatků (například „Louis se po7tam stali společně s Judem.“), včetně věcných a stylistických nedostatků překladu.
Paralelně vydalo OneHotBook v režii Hynka Pekárka stejnojmennou audioknihu, která se podobně jako kniha od Bety přidržela filmového designu obálky. Zde ale podobnost končí: audioknižní CD nesou důvtipný a originální potisk, jak už jsme si zvykli u OHB považovat za standard, stejně jako prakticky nerozbitné kapsové řešení obalu. Především ale výše zmíněné nedostatky předlohy byly z audioknižní verze pečlivě odstraněny. Musím nanejvýš ocenit přístup redaktorů a režiséra Hynka Pekárka za to, že ještě před zahájením natáčení důsledně napravili, co na knižní předloze Řbitova zviřátek napáchala nedbalost. Stejně tak ustálené anglofonní názvosloví či kulturní odkazy v knize násilně překládané do češtiny, byly navráceny zpět do původního znění, v němž může posluchač konkrétní reminiscence snáze identifikovat. Poslech více než šestnáctihodinové audioknihy si díky tomu užije náležitě a nerušeně.
Hlavní tělo příběhu vypráví Vasil Fridrich. A stejně jako v případě Totálního rauše nebo Kříďáka, jde z jeho strany o narátorský koncert. Doteď slyším jeho „Hej hou, tak jdou“, a cítím, jak mi z toho příjemně vstávají chlupy na předloktí. V poslední třetině Fridrichovi sekunduje jeho kolega z Městských divadel pražských Jan Vlasák v pasážích starého souseda Juda Crandalla, a (správně mateřská) Klára Suchá v roli manželky Dr. Louise Creeda.
Text, množství postav ani narace nevyžaduje zvláštní pozornost, takže je poslech nenáročný a ideální k práci nebo třeba řízení. Tempo není nijak přehnané, a přitom posluchač nezíská potřebu je uměle zrychlovat. Může si tak plně vychutnat tíživou atmosféru kultivovaně psaného hororu, podpořenou hudebním doprovodem, místy příznačně klouzajícím k řezavě temnému bluegrassu.
