Někteří autoři detektivek neberou své knihy smrtelně vážně. Platí to i pro Dorothy L. Sayersovou, která do svých románů a povídek dokázala propašovat nemalou dávku humoru. I přesto byla mnoho let předsedkyní Detektivního klubu britských autorů tohoto žánru. Vražda potřebuje reklamu, ve skutečnosti už devátý díl řady příběhů s lordem Petrem Wimseyem, není pouhým detektivním příběhem, ale také společenským románem, vykreslujícím jak poměry v meziválečné anglické společnosti, tak především v reklamní branži. Toto prostředí ostatně Sayersová dobře znala, neboť se v něm několik let sama pohybovala. I proto příběh funguje také po faktografické stránce, o psychologii postav (vykreslených s ironickým nadhledem) ani nemluvě.
Dnešním čtenářům může zpočátku autorčin styl připadat poněkud upovídaný, zejména když jej hned zkraje zaplaví vlna zhruba patnácti postav. Ty se ale naštěstí v příběhu neustále vyskytují, díky čemuž se při troše soustředění dá v jejich propletenci dobře vyznat. Zejména, když se jejich charaktery odhalí v pečlivě vystavěných dialozích. V nich spočívá síla i audioknižní adaptace románu.
Tu má na svědomí tvůrčí tým vydavatelství OneHotBook, reprezentovaný režisérem Michalem Burešem a hlasem nahrávky, Otakarem Brouskem ml. Na jeho přístupu k textu je znát, že byl sám autorčiným čtenářem a že příběh lorda Petra Wimseyho je pro něj radost číst. Jak je jeho zvykem, popustil uzdu své výřečnosti a herecké ekvilibristice, takže si pro každou, byť vedlejší postavu vytvořil vlastní styl řeči. U ženských postav může tento přístup působit až jako karikatura, vzhledem ke stylu autorčina psaní to ale téměř do puntíku odpovídá dojmu z docela nevážně psaného textu. Vyprávění samotné je přehledně členěno do kratších úseků, které logicky vymezuje i hudební doprovod.
Oč rozvernější byla při psaní autorka, o to těžší práci měl překladatel Vladimír Procházka. Příběh v některých větách spíše převyprávěl, než přeložil, a jak přiznává v doslovu k tištěné verzi knihy, snažil se uchovat co nejvíce z jejího ducha, například aliteraci, kdy řádky veršovaných reklamních sloganů i názvy firem v Anglii té doby začínaly vždy stejným písmenem. Kvůli tomu změnil název reklamní agentury z Pym’s Publicity na Randallovy reklamy (s narážkou na „randál“, jaký je dle něj s reklamami spjatý). Stejně jako on i režisér Michal Bureš přistupoval k textu volněji, takže tu a tam větu či dvě v textu pro zpřehlednění vyškrtl, jinde naopak přidal drobnou vysvětlivku – například v případě jména hrdiny. Death totiž anglicky znamená smrt. Tento fakt bohužel znamená, že mnoho autorčiných žertíků česky nevyzní tak, jako v originále, byť se překladatel snažil sebevíc. Interpretace Otakara Brouska naopak českému textu mnohé body v hodnocení přidává a je jedním z důvodů, proč raději knihu poslouchat, než číst.
Vražda potřebuje reklamu představuje i po letech svěží, třebaže trochu retro, výlet do staré dobré Anglie. Zdaleka ne vše navíc nutně zestárlo i v otázce propagace výrobků – autorka třeba jen tak mimoděk a s vtipem vysvětluje, proč máte kupovat potraviny, které jsou „výhradně z“ a nejen „s příchutí“ či proč potřebuje reklamu margarín a ne obyčejné máslo.
