Kdo po smrti sira Charlese usiluje o život jeho mladého dědice? Je to skutečně tajemný čtyřnohý démon, potulující se po devonských pláních, nebo nebezpečný protivník z masa a kostí?
Nejstarším a zároveň asi nejznámějším zvukovým zpracováním Psa baskervillského je rozhlasový desetidílný seriál z roku 1962 s Otakarem Brouskem starším v hlavní úloze. V rozhlase se k tomuto dílu vrátili znovu v roce 2021 uvedením nové, dynamicky pojaté dvoudílné hry, v níž se do osoby detektiva převtělil Martin Finger. Nepodařenou dramatizovanou nahrávku Popronu z roku 2010 se sluší taktně přejít mlčením, čímž se dostáváme k čistě jednohlasým četbám. V loňském roce přišel Témbr s první z nich, pod názvem Baskervillský pes v ní Vasil Fridrich podává text v novém překladu Richarda Podaného velmi živě, místy až na hranici přehrávání. K dramatičnosti scén přispívají i doprovodné ruchy a hudba s houslovými party Pavla Šporcla. Zcela na opačném pólu pojetí textu je pak zbrusu nová četba vydavatelství Kanopa. U ní bychom hudební podkres bychom našli jen na začátku a úplném konci nahrávky a i její herecké podání je méně vypjaté.
Václav Knop sice využil k četbě starší překlad Františka Gela, ovšem v o několik let mladší variantě, než v jaké zaznívá právě v původním rozhlasovém zpracování. V této zmodernizované podobě překladatel sám přepsal některé původně archaické obraty a výrazy, takže sice stále působí mile starosvětsky, ale neuráží ani dnešní posluchače. Knopovo přímočaré vyprávění je fanouškům jistě dobře známé už z dříve nahraných povídek a dvou předchozích románů, netřeba jej tedy dlouze představovat. Jeho herecké pojetí látky je střízlivé, postavy rozlišuje spíše intuitivně než koncepčně, svůj hlas modeluje výrazně, ale ne přehnaně. V Psu baskervillském se herec nenechává strhnout k patosu, z jeho klidné četby v pomalejším tempu je znát spíše lehký nadhled a zároveň snaha posloužit textu než zvýrazňovat svou vlastní úlohu. Zamrzí jen výslovnost několika jmen a místních názvů, včetně těch často frekventovaných, které znějí neanglicky a samotnému herci se i obtížněji vyslovují, než by tomu bylo u správné podoby.
Příznivců Sherlocka Holmese jsou v zásadě dva druhy. Jedni, kteří o něm získali představu z moderních televizních adaptací, které občas ani nejsou založeny na původních Doylových příbězích. Ti pak mohou být trochu zklamáni pomalejší dynamikou příběhů, odpovídající době svého vzniku. Pro ně bude asi nejpřístupnějším Psem baskervillským nová rozhlasová verze, či místy více hraná než čtená nahrávka Vasila Fridricha. Těm staromilcům, kteří ocení kouzlo původního příběhu a viktoriánskou atmosféru, k níž patří nejen dobové rekvizity v podobě dýmek, drožek a plynových luceren, ale i mírně archaický jazyk, ale určitě větší radost udělá klasické a ruchy a hudbou nerušené vyprávění Václava Knopa.
