Jde o dramatizaci z roku 1962, v níž pod režijním dohledem precizního překladatele, příležitostného herce a režiséra Josefa Červinky excelují Karel Höger, Bohuš Záhorský, Jaroslava Adamová a další. Sám režisér Červinka je i autorem českého překladu a jeho hlas zazní v úvodu a závěru nahrávky.
Ocitáme se dvanáct let po válce, v roce 1957, kdy muž, dnes si říkající Chrantox (Karel Höger), je nucen neplánovaně přestupovat na vlakové zastávce v jeho rodném městě. Navazuje kontakt s nosičem zavazadel (Bohuš Záhorský), který se stává, rovněž neplánovaným, svědkem Chrantoxova vyprávění pohnutého příběhu, účtováním s válkou, ale i s předválečnou dobou, ve které vyrůstal. Město opustil před 26 lety, neplánoval návrat, nejradši by vše zapomněl, leč vzpomínky jsou palčivě nemilosrdné, stejně jako byla nemilosrdná válka k členům mnoha rodin, tu Chrantoxovu nevyjímaje.
Text je vlastně nejen obžalobou války, ale i pokryteckého chování vyšší třídy, ve které hlavní postava vyrůstala. Nečekejte ale poplatně konvenční agitku, spíše palčivé svědectví z nelehkých dob, podpořené přesvědčivými výkony herců v obou hlavních rolích.
Karel Höger opět promýšlí každičké slovo, každá věta má svůj význam. Cynické opovržení a ironii střídá nefalšované dojetí, vztek se záhy mění v absolutní věcnost, přes vnitřní bolest dochází ke smířlivosti. Všechny zmíněné polohy slyšíme, ale zároveň cítíme. Záhorského nosič je naprostým protipólem: klidný bodrý muž, s tendencemi otcovsky moralizovat. Zprvu jen pozorovatel, posléze zcela chápající svědek. Z nahrávky je patrné, že duo Höger-Záhorský na sebe zcela slyší – vskutku šťastná volba režisérova. Za zmínku stojí i výkon Jaroslavy Adamové, jejíž Anna je plná smutku, zároveň však i rezignace. Ve zcela epizodní roličce se představuje tehdy mladičký Luděk Munzar, který i na tak malé ploše, jakou mu úloha padlého mladíka poskytovala, dokázal vyjádřit vzdor, přecházející v úplnou beznaděj a vykořeněnost.
Josef Červinka byl režisérem, který hlavní důraz kladl na vyřčené slovo. Kromě dokreslujících zvukových efektů (jízda vlaku, auta, kroky na hřbitově, cinknutí sklenice…) nic dalšího neuslyšíte. Žádná hudba, jen slova a zvuky v pozadí. Přesto je texty vystaven přehledně, v každém prostředí a situaci se hravě orientujeme. Díky silné výpovědi textu tak hudba v padesát minut dlouhé inscenaci vůbec neschází.
Závěrem drobná perlička: traduje se, že na počátku let 90. byla inscenace Hodiny v rodném městě považována za nenávratně ztracenou, lépe řečeno smazanou v době normalizace. Snad i proto Josef Červinka text nastudoval znovu, tentokrát s Pavlem Soukupem a Josefem Kemrem v hlavních rolích. Byť obsadil mistry svého oboru, inscenace působí neživotně a prázdně, navíc postup, který fungoval v 60. letech, jen těžko mohl fungovat o třicet let později. Pro poslech dobových nahrávek to samozřejmě neplatí – přeci jen poslech je vždy nazírán optikou doby vzniku, přestože je posluchač nepamětník.
Kéž si čerstvě vydaná inscenace najde své posluchače, kéž se dočkáme dalších skvostů ze zlatých šedesátých. Co třeba hra Bilance téhož autora a téhož režiséra, nahrávka s excelentními Olgou Scheinpflugovou a Františkem Smolíkem?
