Není to rozhodně četba pro slabé nátury – čeká vás jízda plná alkoholu, drog, nekonečných mejdanů, koncertů, natáčení, zvratů, pádů, střetů s nemilosrdnou mediální realitou. Čtenář, či v tomto případě posluchač jen žasne, že navzdory tomu, kolik toho Ozzy v životě vypil, vykouřil, vyšňupal a vyzobal vůbec do dnešních dnů přežil. Už samotný začátek nahrávky je grandiózní: za zvuků úvodních tónů písně Black Sabbath slyšíme rozlévání pití do panáků, první povzdechy nad tím, že si Ozzy vlastně vůbec nic nepamatuje. A posluchači už je v tu chvíli jasné, co ho asi čeká.
Nemá cenu zde dopodrobna líčit, o čem všem se doslechnete. Nikdo by to totiž nezvládl lépe než samotný Ozzy – bez příkras, naturalisticky, třeba i za četné pomoci vulgarismů. Kniha z roku 2009, kterou skvěle přeložil Ladislav Šenkyřík, si jako by sama říkala o převedení do audiopodoby. Ale abychom byli přesní, řekl si o to herec Otakar Brousek mladší – fanda Black Sabbath, se kterými Ozzy začínal.
Fanouškovství je evidentní nejen v Brouskově nadšení, slyšitelném v samotné interpretaci, ale i ve chvílích, kdy zazní v knize třeba popis toho, jak Ozzy pouštěl svému otci první desku Black Sabbath. První tóny úvodní písně totiž Brousek posluchačům zcela čistě vzápětí sám zprostředkuje. Jednotlivé kapitoly jsou uvozeny drobnými rify z několika Ozzyho skladeb, jinak si Brousek vystačí s celým „hudebním doprovodem“ zcela sám. A s podobným nasazením přistupuje i k dialogům a vžívá se do Ozzyho stavů a pocitů bolesti, zklamání, nadšení, totálního rauše nebo opilosti. U audioknih nebývá vždy přínosem, když jejich interpret zároveň hraje, ale v případě Ozzyho zpovědi se takový přístup ukázal jako velmi vhodný.
Zvykem není ani v recenzích kladně hodnotit schopnost mluvit správně sprostě. Používat vulgarismy účelově je dar, kterým jsou obdařeni jak Ozzy tak Brousek. A ani jeden v tomto ohledu posluchače nešetří. Zjednodušeně řečeno: Ozzyho sprosťárny jdou Brouskovi skvěle do huby a z huby.
Po poslechu audioknihy Jmenuju se Ozzy si lze jen těžko představit jiného herce, který by s takovou odhodlaností, láskou a chutí zprostředkoval posluchačům všechny ty šílené, mnohdy nesmírně kruté historky. Díky Otakaru Brouskovi jde o pozoruhodný zážitek, který ocení nejen příznivci Ozzyho Osbourna. Sám autor recenze poslouchá Black Sabbath sporadicky a Ozzyho sólovou tvorbu vůbec, přesto si poslech užil plnými doušky. A to celých patnáct a čtvrt hodiny.
