David Laňka na sebe poprvé výrazně upozornil true crime seriálem Já, vrah, který získal Audiotece hned dvě ocenění Audiokniha roku 2022. Aktuálně jsou k dispozici dvě řady po pěti dílech. Obě byly vystavěny jako rozhovory vyšetřovatele s pachatelem zvlášť závažného trestného činu, přičemž každý rozhovor byl doplňován několika hranými rekonstrukcemi.
Pro Laňkovu tvorbu jsou typické neotřelé způsoby vyprávění. Jak v seriálu Já, vrah, tak i u Holek z Neonu jsou scény natáčeny takřka filmově. Herci se ve studiu nebo i v exteriérech, pokud se daná scéna odehrává venku, pohybují. Dělají to, co jim přikazuje scénář (například v Já, vrah bodali do kusu vepřového masa) a provádí i to, co zdánlivě nemá v audiotvorbě žádný význam. Jde o velice promyšlený postup, protože vše, co herec při nabírání audiozáznamu učiní, se do výsledku promítne. Jakékoli otočení hlavy, nepatrný pohyb i třeba zakrytí úst má nemalý vliv na hlas a na celkové vnímání prostoru posluchačovýma ušima, což podporuje sugestivnost a autentičnost daného díla.
Jestliže byly výše uvedené postupy u titulu Já, vrah jakýmsi „kořením“, které dokreslovalo a tím vlastně i povyšovalo rozhovor mezi vyšetřovatelem a pachatelem, u audioknihy Holky z Neonu se stává hlavním a v podstatě jediným způsobem vyprávění. Scénář je zde vystavěn opravdu filmově. Má rychlý spád a scéna střídá scénu. Dobře napsaný příběh navíc posilují herecké výkony představitelů hlavních rolí. Přestože u Nely Cikánové Štefanové šlo o vůbec první audiozkušenost a Šimon Bilina předtím spolupracoval jen na hojně obsazených Laňkových Wintonových dětech, není nedostatek zkušeností ani u jednoho znát. Oba podávají naprosto profesionální výkony a nenechávají se zkušenějšími kolegy (Jan Hájek, Dana Černá nebo Dana Syslová) v žádném směru zahanbit. Realističnost všech interpretů je do značné míry i dílem režiséra Laňky, který dokázal vše ukočírovat i v emotivně vypjatých scénách.
Přestože jsou Holky z Neonu v zásadě podařené, neobejde se recenze bez drobných výtek, které ale mohou souviset s poslechovými možnostmi a zkušenostmi posluchačů. Příběh je formálně založen na velmi rychlém střídání scén. Někdy je to dokonce tak rychlé, že než si k hlasu interpreta přiřadíme postavu, daná scéna končí. V důsledku toho se posluchač může, byť jen lehce, v ději ztrácet a může tak přijít o potřebná vodítka. Laňka si je těchto komplikací vědom a snaží se je napravit ve scénáři potřebným upřesněním. I tak se ale může na některých místech, o kterých si zřejmě tvůrci mysleli, že jsou zcela jasná, stát, že budou posluchači při rozkouskovaném nebo ledabylém poslechu lehce zmateni. Opravdu pozorný poslech by tohle měl ale eliminovat.
Druhou lehce problematickou záležitostí je jistá „přezvučenost“ celého titulu. Všechny scény jsou totiž podbarveny hudbou nebo nejrůznějšími zvuky. To je sice na jednu stranu velice sugestivní a může to způsobovat u posluchačů až stísněný pocit, nicméně to také není vždy poslechově příjemné. Navíc se v přemíře zvuků mohou ztrácet důležité detaily. Autorem zvukového designu a postprodukce titulu je Bojan Bojič. Mluvené slovo je perfektně sestříhané a vyčištěné, ale celkově by sound designu více slušela i práce s tichem, aby mohly určité pasáže patřičně vyznít.
I přes tyto drobné výtky jsou Holky z Neonu dalším podařeným dílem audiotecké dramatické produkce. Skvělé herecké výkony, důsledná režie a neotřelý příběh z tohoto titulu dělají poslechový zážitek. Jen je třeba mít na paměti, že je nutné poslouchat všech pět dílů opravdu pozorně a ideálně na jeden zátah.
