V hlavních rolích účinkují Lucie Vondráčková a Milan Enčev.
Filmová povídka Ucho Jana Procházky – známého jinak především románem Kočár do Vídně, přičemž obě zmíněná díla režíroval ve filmové adaptaci Karel Kachyňa – vznikla jako předloha pro film již na konci šedesátých let. Když Kachyňa Procházkovu obžalobu zrůdných praktik komunistů v roce 1970 natočil, společenská situace se změnila a film putoval rovnou do trezoru. Diváci si na tento mistrovský kus, v němž zazářili Radoslav Brzobohatý s Jiřinou Bohdalovou, museli počkat až do roku 1990. Toho se Jan Procházka nedožil, stejně jako knižního vydání Ucha – k prvnímu došlo roku 1976 (pět let po autorově smrti) v exilovém nakladatelství Index, druhé – a pohříchu zatím jediné neexilové – vydání připravilo nakladatelství Art-servis v roce 1990.
Že má Procházkův text stále co nabídnout a ani po letech neztratil na síle a naléhavosti, dokládají dnes namísto knižních vydání audiální dramatizace. První vydal již roku 2012 Radioservis, v ní se ústředních rolí ujali Igor Bareš a Ivana Plíhalová. Další dramatizaci připravilo letos vydavatelství Cosmopolis, přičemž samotná nahrávka vznikla v tvůrčím týmu Audiopohádkáři CZ. Obě zmíněné dramatizace Ucha přitom zpracovávají Procházkův text pro audiální adaptaci upravený Lenkou Procházkovou – spisovatelkou a jednou z autorových dcer.
Lucie Vondráčková v nově vydané audiohře Ucho v úloze protivné Anny exceluje od první minuty a s někdejší rolí Jiřiny Bohdalové ve filmové verzi je přinejmenším srovnatelná. Její pojetí postavy balancuje na hranici přehrávání, což však dobře koresponduje s naprostou vypjatostí situace, v níž se ocitla, a její výkon – od počátku podávaný s nepřeslechnutelným nasazením – je místy dechberoucí. Škála Anniných emocí se pohybuje hlavně na různých úrovních hysterie, strachu a jedovatosti, přičemž nečekanými přechody mezi jednotlivými emocemi a jejich odstíny proplouvá Vondráčková s grácií, a hlavně s velkou mírou autenticity.
Milan Enčev – v roli jejího zpočátku otráveného manžela Ludvíka – Vondráčkové zdatně sekunduje, avšak i on dává již od počátku tušit, že se posluchač může těšit na pořádně tíživé drama, v němž bude své kolegyni rovnocenným hereckým partnerem. Jeho postava projde o něco málo nečekanějším a pestřejším emočním vývojem, Enčev si proto může zpočátku dovolit být zdrženlivější, aby později o to více posluchače překvapil, když repertoár svých emocí vydatně doplní o různé odstíny strachu, rozčilení a nekontrolovaného vzteku nebo o bodrou žoviálnost či patolízalství poháněné pudem sebezáchovy.
Nejdůležitější je však otázka, jak Vondráčková a Enčev ladí dohromady, jak je uvěřitelný jejich manželský pár odposlouchávaný StB a zažívající možná nejhorší noc ve svém životě, která paradoxně připadla na jejich desáté výročí svatby. Zpočátku oba herci znějí jako slušně se doplňující dvojice, velmi brzy se však ukazuje, že jejich souhra je ještě lepší, než jak se jevila v úvodní scéně. S postupným vyhrocením situace nabírá duo Vondráčková–Enčev na intenzitě nejen ve vlastních rolích, ale hlavně v jejich propojení. Kdo zná původní film, bude dost možná ke každému novému obsazení přistupovat opatrně, ostatně Bohdalová a Brzobohatý jsou v Kachyňově Uchu nezapomenutelní. Přestože původní Annu s Ludvíkem lze překonat jen těžko, dvojice v aktuální audiohře se rozhodně stydět nemusí, neboť jejich výkon je ve výsledku skutečně obdivuhodný.
Dvojici v malé na emoce skoupé roli estébáka doplňuje producent nahrávky Filip Mareš, který sice nedostává prostor vedle ústřední dvojice výrazněji vyniknout, avšak právě jeho rezervovanější vystoupení dobře kontrastuje s ohňostrojem expresivních scén a jakékoli jiné pojetí by bylo rušivé, a tedy chybné.
K budování atmosféry strachu, nejistoty a nevyhnutelné paranoie vedle brilantních hereckých výkonů přispívá i práce s hudbou (jejímž autorem je Zdeněk Berry Beran, jenž se zároveň ujal střihu a zvukové postprodukce), která svými tóny navozuje výše zmíněné pocity a zaznívá v pasážích, u kterých by měl posluchač zbystřit – neboť se právě děje něco zásadního, co v některých případech postavy ještě netuší, ale pro recipienta je zásadní, aby nastražil uši. Na jiných místech, především v závěru, pak použité hudební motivy slouží k přiléhavému dokreslení celkově ponuré atmosféry.
