Pressfield rozehrál na dvou set stránkách (a třech hodinách poslechu) obrovskou bitvu. Nejprve pojmenoval největšího nepřítele, chcete-li něco udělat (například napsat román), ale skutek jaksi utek. Ano, mohli bychom takovému stavu říkat KOPR, Pressfield jej však nazývá Odpor. De facto nic výstižnějšího snad ani nemohl najít. A o soupeření s tímto Odporem celá kniha Válka umění je.
Odpor, to, co by se mohlo zdát jako pouhá překážka, může nabrat podobu velmi neveselé prohry. Ztráta schopnosti udělat krok, ovládnout svou vůli, vede k frustracím a porážkám. Ne snad, že by život a naše (třeba to kreativní) počínání muselo být vydlážděno jenom samými vítězstvími, Odpor vám ale nedá ani šanci, abyste se svou kůži na trh vůbec mohli vyjít.
Zkraje spíše motivační příručka se postupně překlápí v promyšlenou koláž úvah a vykřičníků, které mají jedno společné: varují nás před podlehnutím Odporu. Vlastně před samotným pomyšlením na něj. A nastiňují, jak a zejména proč s ním onu bitvu neprohrát.
Jedno se musí autorovi přiznat. Pressfield to se slovy umí. A s emocemi zvlášť. Takže jeho Válka umění působí mnohem varovněji než (v též edici vydaný) Konec prokrastinace. Pressfield se s ničím nemazlí. Vlastně to na mě celé působilo, jako by si mne vzal stranou můj nadřízený, minimálně plukovník, a v dobrém mi domlouval (a tak trochu i vyčinil). Hutnost až úsečnost Presffieldova kázání je na první pohled funkčnější v klasické knižní podobě. Na jednotlivých stranách se nacházejí krátké odstavce, někdy pouze věty. Než otočíte na další, máte možnost se lépe popasovat s tím, co do vás právě autor „nahučel“. Ve zvukové verzi jednotlivé pasáže více splývají do celku, který však „narušují“ načtené nadpisy. Posluchač neznalý původní předlohy může být sice trochu zmaten, ve výsledku jde ale o drobnost, neboť Válka umění je i díky své stručnosti velmi pevně koncipovaná a soustředěná na jedno ústřední téma.
Jestliže tradiční knize napomáhá rozložení na strany, audiokniha má na stranu druhou možnost umocnit apel proti Odporu prostřednictvím lidského hlasu. Tento potenciál však zůstal na půli cesty. Je to tak ale dobře, chce se mi hned dodat. Mohli by totiž posluchači ustát, kdyby na ně Petr Hanák zamířil a pálil jim jednotlivé Pressfieldovy věty bez skrupulí přímo do hlavy? A i když je tedy Hanákova dynamika hlasu klidná přesto však celkový rytmus, i díky frázování, vhodně pracuje s úsečností a náladou autorova textu. K tomu si připočtěte Hanákovu barvu hlasu a jeho akcent na pečlivou výslovnost. Zatímco v případě Nikdy nedělej kompromis mě osobně spíše iritovala, tentokrát interpretace s formou knihy ladí. Jen bych si odpustil typické (pro audioknihy z dílny Jan Melvil Publishing) klavírní ladné „přebrnkávání“, něco údernějšího by totiž neuškodilo.
Uvnitř Umění války Pressfield zaútočí i na všelijaké kurzy (efektivity), prý představují ztrátu času a jde de facto o „pohunky“ Odporu. Vkrádá se mi do mysli otázka, zda by se čtení či poslech jeho knihy mezi takové „rádce“ také nemohl započítat. Když však dáte Válka umění chvíli, dokonce, když se k němu vrátíte, zjistíte, že Pressfield s vámi vede krátký dialog (mluví tedy hlavně on…), trošku vás profackuje a zbytek je na vás. Žádné vedení za ručičku. Je to bafnutí, na základě něhož se máte zastavit, otřepat a ideálně se na sebe a svou „lenost“ podívat odlišnou perspektivou. Neznamená to, že se automaticky vyléčíte, ale za pokus to stojí.
