Český rodák, architekt, byl přímo u toho. Ne snad u útoku, u pádu, ale u všech následných událostí. Po 11. září totiž přicházely další a další dny, kdy se muselo město New York s útokem vypořádávat. Hledání přeživších, hledání mrtvých a jejich identifikace, zabezpečení místa činu a okolí, úklid… Vypjaté momenty střídají rutinu či dokonce banální chvíle. Smutek zase oživují chvíle klidu či dokonce smíchu. Na emoce není Jiří Boudník skoupý. Jeho Věže je skládají vedle sebe do nedlouhých kapitol, v podání Pavla Batěka, herce Národního divadla, ve vydařeném mixu, který nejenže udržuje rytmus knihy, ale i naši pozornost.
Věže mají jednu velkou přednost, zavedou nás do dění, které neprocházelo tak bedlivým okem mediální pozornosti. Co všechno obnáší vypořádat se sesutými mrakodrapy? Koordinace uvnitř města dává vzniknout dramatickému dokumentárnímu dílu. Nebojíme se o hlavního představitele, vždyť nám vše sám vypráví, ale zaujatě procházíme sutinami či řešíme statiku okolních budov.
Na stranu druhou, jestliže řada minipříběhů leží pod tíhou suti, knihu Jiří Boudníka zatěžuje jeho doširoka vykročená snaha uchopit nejen dění po 11. září, ale řešit i město New York a několik dílčích lidských bytostí. Vyprávění tak má několik rovin, které se tu více, tu méně pravidelně střídají. Koncepci nelze upřít dobrý úmysl a částečně lze i věřit, že v literárně řemeslně zkušenějších rukou by se mohla proměnit v neočekávaně nadčasové skloubení literatury faktu, (auto)biografie a fiktivních momentů, jež přesahují přítomnost a realitu a jdou spíše do hlubin lidského ducha, původu jeho strachu, jednání. Boudník se o toto vše snaží, nicméně výsledek je značně rozpačitý. Zatímco popis úklidu místa činu vypravěčsky (i s ohledem na jazyk) velmi dobře funguje, přesahy do románových vod působí značně rozpačitě, dokonce až naivně. Dá se hovořit i o patosu, jehož míru snesitelnosti máme každý jinou, ale rozhodně dílu tyto exkurze do duše škodí. A třetí rovina, rovina vyprávění o New Yorku, kdy se vydáváme k osidlování Ameriky, sice svým jazykem jde ruku v ruce s popisem úklidu sutí, ale za přítomnosti už dvou odlišných vypravěčských rovin knihu zpomaluje. A vlastně pro ty, kterým jde o téma 11. září, může působit i jako rovina nepatřičná.
Nejlepší by bylo k poslechu Věží – příběhu 11. září rovnou přistupovat jako k nestandardně seskládané reportáži, do které vnikají beletristické prvky (spisovatele nováčka). V takovém případě vás obsahově nejenže nepřekvapí několik prvních kapitol, kdy autor této recenze stále nejistě kontroloval, zda opravdu poslouchá Věže – příběh 11. září, ale v závěru audiokniha ani tolik nezklame. I když… asi těžko hovořit o zklamání, díky absenci očekávání. Spíše jde o rozpačitost.
Pozitivněji laděnou tečku lze utvořit z pochvaly hudebních vstupů. Témat je sice poskrovnu, de facto se střídají především dvě, ale neomrzí se a dramaturgicky jsou funkčně začleněné do „těl“ kapitol či mezi ně.
