Vydání archivních titulů na CD přibližuje původní rozhlasovou tvorbu těm, kteří se dnes k živému vysílání dostávají jen velmi zřídka. Ukazuje, že někdejší tvůrci byli plni invencí a svým novátorstvím dokázali přesáhnout národní i technické hranice. A v neposlední řadě vychází vstříc všem, pro které je týdenní interval mezi rozhlasovými pokračováními zkouškou jejich trpělivosti – seriály jsou jim k dispozici na jediném nosiči.
Mezi nejžádanějšími audioknižními žánry se dlouhodobě drží detektivky. Vedle současných autorů vychází stará dobrá britská klasika a posluchači mají pochopitelně možnost seznámit se i s původní detektivkou českou. Mezi průkopníky tohoto žánru u nás patřil Emil Vachek, který dal na konci dvacátých let minulého století vzniknout postavě detektiva Klubíčka. Jeho příběhy Tajemství obrazárny, Muž a stín a Zlá minuta se mohou s tehdejší zahraniční produkcí rozhodně směle poměřovat.
Právě Zlou minutu pro rozhlas v roce 1973 zdramatizoval Jindřich Černý a zrežíroval Jiří Horčička. Aby se celý příběh vešel do jedné hodiny, zvolili tvůrci jiný způsob vyprávění než Vachek ve svém textu – částečná retrospektiva dodala rozhlasové dramatizaci na tempu a gradaci. Herecké obsazení bylo zvoleno velmi dobře: v roli detektiva Klubíčka se zaskvěl Bohuš Záhorský, studenta Maxanta nezaměnitelně ztvárnil Jaroslav Kepka, doktora Ďablice vystřihnul Martin Růžek. Vzniklo výborné zpracování poutavé detektivní předlohy, které rozhodně patří mezi ty zmiňované skvosty zlatého rozhlasového fondu.
Horčičkovu Zlou minutu si ovšem audioknižní posluchači zatím neposlechnou – Radioservis dal tentokrát před archivem přednost zcela nové verzi stejné předlohy. Proč tedy tak obsáhlý úvod o archivních nahrávkách? Proč zde vůbec píšu o jakési čtyřicet let staré rozhlasové dramatizaci?
K její existenci totiž Radioservis před vydáním novinky musel nutně přihlédnout a fakt, že upřednostnil Jiráně před Horčičkou, Ebena před Záhorským a Hartla před Řehořem svědčí, dle mého názoru, o dvou skutečnostech. První je zcela jistě nutnost oslovit dnešního posluchače a toho se nahrávkou hlasů dávno mrtvých herců dá dosáhnout jen velmi těžko. Horčičkovu adaptaci Zlé minuty by jistě uvítali pamětníci, případně rozhlasoví nadšenci, ale rozhodně by neměla takový potenciál jako CD s tváří a jménem Marka Ebena na přebalu. Druhým důvodem je snad skutečnost, že je nová nahrávka od té staré tak velmi odlišná.
Jan Jiráň je znám převážně svou režijní tvorbou pro děti a mládež, z jeho dílny vzešla i řada humoristických (převážně rozhlasových) pořadů, je podepsán pod sérií Nebojte se klasiky – všechno lehké, humorné a bezstarostné inscenace. A v intencích tohoto svého typického rukopisu vytvořil i Zlou minutu – upozadil závažnost hrdelního zločinu a předkládá posluchači svědectví o době a lidech, bez ambice vzbudit v něm drásavé emoce. Částečně se při tom vytratila Vachkova propracovaná psychologie postav a s ní i napětí původního příběhu, které nevyvolá ani hudební složka audioknihy. Podobně nevýrazné je bohužel i obsazení některých rolí – Marek Eben nepřesvědčí ani hlasem ani výrazem, Josef Somr jako vypravěč příběhu nemohl dostatečně rozvinout své herectví a zůstal jen u typu “pohádkový dědeček”. O to více potěší skvělý výkon Jana Hartla v roli inspektora Březiny.
Jiráňova Zlá minuta si, jak už napsáno, nenese nic ze své starší rozhlasové předchůdkyně – je originální a nezapře režisérův rukopis. Obě nahrávky tedy mohou stát v nabídce on-line služby Radiotéka hrdě vedle sebe – ta archivní ke stažení ve formátu mp3, ta nová k zakoupení na dvou fyzických nosičích. Zájemce se může rozhodnout, které verzi dá přednost, případně porovnat obě. Jestliže neočekáváte mrazivé chvění a zrychlený tep a dáváte spíše přednost původní české klasické detektivce v oddechové úpravě, budete s novou audioknihou Radioservisu spokojeni.
