Zpět

100 slov na den

recenze, , 24.03.2020
Vox
Christina Dalcherová ví, jak vypadá peklo. Jak jinak si vysvětlit trest, který pro ženy přichystala za to, že jsou ženami? Pouze sto slov na den a potom elektrická rána za každé další. Kniha Vox začíná překvapivě podobně jako Příběh služebnice Margaret Atwoodové – utlačovanou ženou, která vypráví svůj příběh po náboženském převratu. Tady ale nepůjde o rození dětí, nýbrž o hlas.
Jean McClellanová pracovala jako neurolingvistka. Navracení hlasu lidem, kteří o tuto schopnost přišli, tak bylo jejím denním chlebem. To ale bylo dávno – před převratem. Nyní jsou její synové vychováváni v náboženském přesvědčení, že muži vládnou a ženy poslouchají, a malá dcerka se kvůli omezení snad nenaučí pořádně mluvit vůbec. Ona sama se, stejně jako všechny ostatní ženy, nuceně stala matkou v domácnosti hlídanou počítadlem na zápěstí, jež jí umožňuje použít maximálně sto slov za den.

Její popis útrap tohoto nového uspořádání však jednoho dne přeruší vládní návštěva a nabídne jí spolupráci na novém projektu výměnou za sundání neoblíbeného náramku. Jean se tak navrátí hlas – a spolu s ním také zodpovědnost za osud všech ostatních žen Spojených států amerických.
 

Bývalá vědkyně je žena krátce po čtyřicítce. Volbu ani ne třicetileté herečky Barbory Goldmannové do role vypravěčky lze proto považovat za poněkud překvapivou. Působí totiž možná nepatřičně mladým dojmem, a tak uchu posluchače hned od začátku audioknihy nemusí docházet, že se nesetkává s mladou ženou krátce po studiích, nýbrž zavedenou kapacitou ve svém oboru.

Přednes Barbory Goldmannové má jednu nespornou výhodu: interpretku nelze obvinit z toho, že by svým výkonem ovlivňovala vnímání textu. Její přednes je totiž téměř dokonale neutrální až plochý. Goldmannová čte příjemně svižně, netrpí vadou řeči ani nepatřičným kolísáním intonace. Po jisté době nutné pro aklimatizaci není tento styl projevu nepříjemný, pouze si troufám tvrdit, že po hereckých výkonech jiných vypravěčů jsme již přednesu postrádajícímu dynamiku odvykli.

Znělky mezi kapitolami jsou jednoduché, elektronické a patřičně evokující náladu alternativní současnosti či velmi blízké budoucnosti. Neoplývají přílišnou rozmanitostí, přesto jejich opakování překvapivě nepůsobí rušivým dojmem. Kapitoly mají příjemnou délku mezi pěti a patnácti minutami, a tak po technické stránce nelze audioknize v tomto duchu vytknout jakýkoli větší prohřešek.

Jako celek je Vox podivuhodným úkazem: příběh ne nepodobný slavnější Služebnici s hlavní hrdinkou, která rozumí vědě a technice, přednesený jaksi jalovým způsobem. Přesto vše funguje pospolu – jenom zkrátka nějak jinak, než jsme zvyklí.