Americká autorka bestsellerů z Marylandu Sara Goodman Confino vydala už pět románů. Z nich zatím česky vyšly pouze dva, a to Něco má za lubem z roku 2023 a nedávná knižní novinka Nezapomeň psát. Oba příběhy vyprávěné s nonšalantním humorem, trochu jako ze staré školy, pojí především problematika komunikace mezi různými generacemi žen. Z těchto nelehkých vztahů však nezřídka vzejde pevné pouto. Zatímco v prvním z románů mladá žena doprovází svou babičku do jejího rodného města, v druhém židovští rodiče posílají svou nezvedenou dceru na léto k pratetě, která se živí jako dohazovačka.
Dvacetiletá Marilyn totiž způsobila skandál, když se v synagoze před zraky celé kongregace líbala s rabínovým synem. Zdá se, že zbývají pouze dvě řešení: svatba, nebo „převýchova“. A jelikož první nepřipadá v úvahu, ocitne se Marilyn v létě roku 1960 u své pratety Ady ve Filadelfii. Ta má volnomyšlenkářské děvče přivést k rozumu. Marilyn však brzo zjišťuje, že pracovitá sedmdesátnice není zdaleka tak suchopárná, jak se zdá. Navíc se ukazuje, že i dívčina matka byla nejspíš svého času docela kvítko.
Pro vydavatelství OneHotBook román Nezapomeň psát v režii Zuzany Pitterové načetla Kateřina Císařová. Dvanáct hodin četby se nese ve velmi volném tempu, což nemusí při poslechu vadit. Snad jen méně trpělivým posluchačům bude tempo vyprávění i četby možná připadat, jako by bylo znavené horkým létem. Zprvu se zdá, že pro interpretaci by se více hodil čipernější herecký projev – přece jen jde o vyprávění poněkud „nevycválaného“, životem ještě nepoučeného děvčete. Mohli bychom si například představovat, jak by román vyzníval v podání Veroniky Khek Kubařové.
Nicméně Císařová nabízí jiný herecký přístup. Marilyn v jejím podání zní sice místy vzdorovitě, avšak jako by za matným sklem. Jako by se vypravěčka neustále na svět dívala jen přes pomyslnou plentu a mnoho zvenčí k ní nedoléhalo. Což není nutně na škodu – Marilyn taková přinejmenším v první polovině románu je. Zdá se tak vytížená otupujícími dojmy z dospívání, že jen obtížně nahlíží víc než vlastní pocity, leckdy dost zmatené. Její situace není jednoduchá.
V příběhu skrznaskrz nasyceném atmosférou šedesátých let se v Americe hroutí staré pořádky, mravy se uvolňují, avšak nic z toho se ne a ne odrazit v pořádcích židovské komunity, k níž dívka náleží. Lze si tedy představit, že román by bylo možné číst i takto. Nahrávka však následkem zvoleného pojetí může vyvolávat dojem, že máme co dočinění s něčím na způsob próz Fan Vavřincové.
Příběh Nezapomeň psát má dozajista přesah, vypovídá o době, mezigeneračních otázkách, úloze tradic, ale i o silných a odhodlaných ženách, které přes všechnu práci a vysoké společenské postavení nemusí být necitelné. Úseky vyprávění od sebe odděluje hudba místy něžná, skoro nostalgická, s tóny klavíru a dechových nástrojů, jindy až klubová, kdy synkopy dávají tušit překotný zvrat a výhled na nejedno dobrodružství, které – jak už tomu v případě autorky bývá – nepostrádá citlivý smysl pro humor.







