Jedním z těchto titulů jsou i Elity, jejichž autorem je Jiří Havelka. Autor hru napsal na objednávku Slovenského národného divadla a v našich končinách se text uváděl v překladu a úpravě Martiny Schlegelové v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Havelka při psaní vycházel ze skutečných svazků StB a text strukturoval do samostatných, ale zároveň provázaných scén, které výborně ilustrují, jaký byl náš svět za komunistického režimu a jaký je nyní. To, co však mohlo skvěle fungovat na divadle (nebo by fungovalo ve filmu, protože scénář je skrz naskrz filmový), nefunguje úplně dobře v audiální verzi, a to především kvůli chybějící vizuální složce.
Před posluchače jsou totiž kladeny dvě obrovské překážky. První spočívá už v tom, že divadelní text vznikl původně pro Slovenské národní divadlo a vychází tedy především ze slovenských reálií. Spoustu postav si tak český posluchač, narozený po roce 1989 a perfektně se neorientující v tehdejší historii, nedokáže v podstatě vůbec zařadit. Že Audiotéka titul obdařila spoustou doprovodných materiálů je skvělý počin, nicméně není zrovna ideální během poslechu textovou přílohu procházet. A zde přichází na řadu onen chybějící vizuální vjem. Díky němu to měli divadelní recipienti lehčí, protože si k postavě mohli přiřadit konkrétní obličej a mohli tak lépe sledovat vývoj postavy a její konání v průběhu času. V důsledku toho mnohem více vynikne motiv oněch titulních „převlékačů kabátů“, tedy lidí, kteří jsou schopni přizpůsobit se jakékoli situaci a hlavně jakémukoli režimu.
Druhou překážkou, která velice úzce souvisí s tou první, je obrovské množství postav, respektive hlasů, které třeba vystupují jen v jedné scéně. I ty jsou samozřejmě pro vývoj příběhu důležité, protože ukazují zrůdnost lidí a doby v širším měřítku. Po čase se však kvůli velké podobnosti mladých mužských hlasů začnete v postavách ztrácet a to hlavně proto, že si danou postavu nemůžete rychle spojit s konkrétním obličejem. Závěrečná scéna, odehrávající se v dnešní době, k ujasnění toho kdo je kdo příliš nepomáhá.
Tvůrčí tým v čele s režisérkou Belou Schenkovou si určité problematičnosti převedení Elit do audiální podoby uvědomoval a snažil se posluchačům alespoň trochu pomoci postavou Pozorovatele v podání Petra Lněničky, který uvádí každou scénu a představuje jednající postavy. Podobný princip je použit i v Havelkově oceňované audiohře Agent, jímž autor jednoduše a nenásilně umožnil posluchačům, aby se v příběhu ani na chvilku neztráceli. V Elitách ale tato postava nefunguje. Sice se od ní dozvíme, kde se scéna odehrává a kdo v ní vystupuje, ale to je bohužel všechno. Chybí jakákoli přidaná hodnota, takže Pozorovatel je v tomto případě jen jakousi pomocnou berličkou. Nicméně je třeba také říct, že postava Pozorovatele mimotextově odkazuje na zápisy ve složkách různých policejních aparátů (nejen StB), což je skvělý motiv. Škoda jen, že nebyl dotažen do konce jako právě u Agenta.
Elity interpretům nenabízí mnoho prostoru k audiálnímu herectví, i tak lze ale na malém prostoru vyniknout. Daří se to zejména zkušenému Jiřímu Vyorálkovi, který se umně přizpůsobuje hlasovým změnám, stejně jako se jeho Generál přizpůsobuje režimům. Zajímavý je také projev Richarda Stankeho, který je spíš známý slovenským posluchačům, jehož Příslušník 1 dokáže být zároveň „milým strejdou“ stejně jako hrůzu nahánějícím agentem. Elity měly co do tématu a herecké interpretace obrovský potenciál, který však tvůrci z Audiotéky nedokázali pořádně využít. Stala se z nich jen jakási skica bez ambicí apelovat na posluchače, což jistě původní autorův záměr nebyl.
