V audioknize Klubíčko veselých pohádek se v originálních a dobře vypointovaných příbězích postupně představuje vedle samotné autorky šest hereckých osobností, které pro OneHotBook točily už dříve. Posluchači zajisté ocení pěkné a pestré uspořádání jednotlivých hlasů. Veronika Kubařová s Matoušem Rumlem skvěle fungovali už ve dvou společných titulech a byl by hřích tuto dvojici rozdělit – s Lucinkou a její nákupní taškou se tedy do povětří vznesla milá dívka, její sympatický mužský protějšek pak vyprávěl pohádku o ustrašeném strašidle. Povídání o kočičce Terezce, která honila své milované zelené klubíčko a dokonce kvůli němu odmítla i zaměstnání v řeznictví na poloviční úvazek, přinesla sama Jitka Škápíková, rovněž majitelka velmi příjemné barvy hlasu. Aby však poslech nebyl zase příliš idylický, přispěchal s hrubším projevem Hynek Čermák s tajemstvím krále obří číše říše Ani ryba, ani rak. Jana Stryková a myší milovnice sýra předešlý příspěvek zase trochu zjemnily. O večeři po staročesku s lišákem a bláhovou Filipkou referoval Jiří Dvořák a jemný hlas Igora Bareše vše zakončil příběhem o protivné slze, která skanula z oka vzteklého Vítka.
Audioknihám vydavatelství OneHotBook vždy vévodí hudební složka a nejinak je tomu i u našeho Klubíčka. Skladatel Karel Heřman si s hudebními motivy skutečně vyhrál. Disk zahajuje i ukončuje rozpustilá melodie a v předělech se tematicky objevuje i daný příběh. V jednotlivých skladbách se tedy odráží fičení větru, rozverné strašení, pomyslné kutálení klubíčky, šplouchání vody i vaření. Bezesporu nejzajímavější je však rytmické vytváření nového sýrového produktu, v němž je zřejmě použita různá modulace hlasu jednoho zpěváka.
Při poslechu Klubíčka veselých pohádek jsem se ale nemohl zbavit pocitu, že bylo na výrobu celé audioknihy málo času. Veronika Kubařová sice do přednesu vložila hravost i všechny patřičné emoce, jen by v jejím případě neškodilo zmírnit tempo vyprávění a kupodivu jí občas činila problémy interpunkční znaménka. Matouši Rumlovi text sedl dokonale, děti určitě nejvíce pobaví jeho strašidlácká říkanka. Výkon zkušené Jitky Škápíkové nemůže nikoho nechat na pochybách o její profesionalitě a totéž platí i o zcela originálním, lehce ironicky hodnotícím a místy snad i trochu reklamním způsobu v Dvořákově vyprávění. Jana Stryková se s příběhem doslova sžila, jen při konečných úpravách bohužel plynulost jejího vyprávění rušily nezkrácené pomlky. Otazníky však vzbuzuje přednes Igora Bareše a Hynka Čermáka. U druhého jmenovaného jsem měl dojem, jakoby svou pohádku přečetl příliš rychle bez přípravy z jedné vody načisto. Veselost příběhu se v jeho případě poněkud vytratila a děj vyzněl spíše jakoo tajuplně děsivá historka, v níž chyběla téměř jakákoliv intonace. Igor Bareš zas často přecházel z humorné roviny do prapodivného melancholického smutku, snad to ovšem byl režisérčin záměr.
Klubíčko veselých pohádek rozhodně není špatná audiokniha pro děti. Dokáže rozveselit i potěšit, jen se domnívám, že pomyslnou laťku, kterou si OneHotBook samo nastavilo velmi vysoko, v tomto případě nepřeskočí.
Režisérka Jitka Škápíková požádala naposlech.cz o zveřejnění její reakce na recenzi Klubíčka veselých pohádek:
Dobrý den, zdravím Naposlech.cz a moc ráda bych otevřeně reagovala na recenzi pana Kamila Fajmona na moji audioknihu Klubíčko veselých pohádek z 10.10.2015.
Nuže: Díky, pane Fajmone! Vždycky jsem vděčná za zpětnou vazbu, myslím, že ji každý tvůrce potřebuje jako prase drbání, a kdo tvrdí opak, je vedle. Potěšil jste mě, když jste pochválil mou „velmi příjemnou barvu hlasu“ a taky „profesionalitu“, ani nevíte jak. Pokud se ptáte na režijní záměr – ano, šlo mi o to, aby každý herec – a že jsou to Osobnosti s velkým O – svou pohádku uchopil po svém. Nezaškatulkovaně. A moc dobře rozumím lyrickému tónu v hlase Igora Bareše, otce dcerky Toničky, když četl text o stejnojmenné kapce. Jen mi, prosím, vysvětlete, kde jste sebral ty nezkrácené pomlky, které vás rušily při poslechu projevu Jany Strykové??? Schválně jsem si nahrávku znovu poslechla, ale nenašla jsem jedinou, byť sebemenší chybičku! Že bychom každý poslouchali jiný záznam? A s tím spěchem – na práci je vždycky míň času, než by bylo třeba, tak už to prostě chodí. Ale fakt si myslíte, že bych „svoje dítě“, pohádky, která jsem před skoro dvaceti lety psala pro svou malou dcerku, dneska spíchla horkou jehlou?
Zdravím srdečně a budu vděčná i za další ohlasy. Jitka Škápíková
A ještě odpověď recenzenta Kamila Fajmona:
Vážená paní Škápíková,
tímto reaguji na Vaši otevřenou reakci ohledně Vaší audioknihy Klubíčko veselých pohádek. Předně bych Vás chtěl ubezpečit, že jsem svou recenzi nemyslel nijak ve zlém. Vážím si Vaší práce pro audioknižní vydavatelství OneHotBook a totéž platí i o Vašich dalších počinech. V současnosti jsem kupříkladu veliký fanoušek pořadu Děsdějepis. Ve své recenzi jsem pouze vyjadřoval své názory, které jsem si udělal po důkladném poslechu. Zcela rozumím tomu, že bylo Vaším záměrem, aby jednotliví herci své texty přečetli po svém. V případě Igora Bareše mi jeho lyrický tón k pohádce nesedl. Domnívám se, že pohádka, i přes její ponaučení, je veselá a v audioknize pro mne vyzněla poněkud smutně. Myslím, že když název audioknihy slibuje veselé pohádky, měla by i Vítkova slza tak zaznít. K nezkráceným pomlkám – jedná se o dvě pomlky, které mne při poslechu rušily. První je v čase 2:04, za slovem sýr. V pomlce slyším ještě jakési malinké interpretčino mlasknutí. Zřejmě měla vyjádřit dramatičnost, stále se ale domnívám, že je příliš dlouhá. Druhá je pak kratší, nicméně mne rovněž vyrušila. Je v čase 3:15, věta: „Tady to půjde,“ delší pauza, nádech, „zaradovala se a vmžiku byla uvnitř“. V žádném případě si nemyslím, že byste své pohádky spíchla horkou jehlou. Pouze jsem z audioknihy cítil, že bylo na její výrobu málo času.
Se srdečným pozdravem Kamil Fajmon.
