Ačkoliv se ještě sám zotavuje po četných zraněních z předešlého případu, opět stojí na velmi horké půdě, na níž není lehké se nespálit.
V pořadí osmatřicátý vydaný román Dominika Dána Kruhy na vode se vrací do druhé poloviny devadesátých let, které byly nejen u nás velmi divoké. Dějově se jej podařilo autorovi vklínit mezi dříve vydané tituly Nehanebné neviniatko a Na podpätkoch, v nichž jsme se s hrozbami podsvětí mohli už důkladně seznámit. Tentokrát se ale kromě mafiánských půtek zapletou detektivové z kanceláře číslo 141 i se strukturami oficiálními, byť neméně nebezpečnými. Byli totiž nejprve přivoláni na důkladně zabezpečené místo údajného zločinu, aby byli vzápětí bez vysvětlení odvoláni. Kdo se snaží monstrózní akci vyvolanou prapodivným úmrtím zamaskovat jako cvičení veškerých složek bezpečnostního a záchranného systému? A proč?
Zatímco před Krauzem a jeho kolegy leží několik tajemství, audioknižní posluchač má jistotu. Zvukovou verzi, která vyšla poslední květnový týden s několikadenním předstihem oproti tištěné knize, vydal opět Publixing, což znamená jediné. Za mikrofon usedl Martin Mňahončák, který převzal otěže po zemřelém Mariánu Geišbergovi. Ač se to mnohým může zdát nedávno, s novým hlasem velmi populárních dánovek se setkáváme už čtvrtým rokem. Za tuto dobu má herec na svém kontě už více než úctyhodných jedenadvacet nahrávek z prostředí oddělení vražd Nášho Mesta. A třebaže bylo pro něj i vydavatele jistě nelehké nahradit tak jedinečného interpreta, jakým Geišberg byl, podařilo se Mňahončákovi na přímočarých a humorem okořeněných krimi románech herecky vyrůst.
S veškerou úctou a respektem k původnímu hlasu série by leckoho dokonce mohla napadnout kacířská myšlenka, jestli se jeho projev k novějším Dánovým knihám dokonce nehodí lépe. Ať už si ale takové srovnání obou interpretů vyhodnotíte jakkoliv (svou roli v tom může pochopitelně sehrát i zvyk), dočkáte se v případě Kruhů na vode vysoce profesionální, zaujaté interpretace. Mňahončák ušel od první dánovky opravdu dlouhou cestu, takže zatímco se v prvních dílech ještě místy hledal a na pomyslných křižovatkách o něco déle rozhlížel, kudy a kam dále, nyní už jde svou jasně vyšlapanou cestou bez rozpaků a bez zaváhání.
Nahrávky Publixingu prakticky neobsahují hudební složku. Pouze telefonní rozhovory jsou rozlišeny typickým lehce zastřeným zvukem, znějícím, jako by vycházel z opravdového sluchátka. Naštěstí je i tento efekt citlivý a nejde za hranu, kdy by bylo jeho použití na úkor srozumitelnosti. Stejně pečlivě, jako Martin Mňahončák dbá na výslovnost, totiž postupoval i ten, kdo měl na starosti zvuk během nahrávání a ve výsledné postprodukci. Příkladně čistý záznam se příjemně poslouchá, úroveň hlasitosti nekolísá a je tak rozumět každičkému slovíčku. Mnohá tuzemská studia by si v tomto ohledu mohla vzít z Kruhů na vode příklad.
