Petru Ginzovi bylo třináct, když tenhle román napsal, a podle svých deníků napsal románů celkem osm (ale žádný další se nedochoval). Petru Ginzovi bylo stěží patnáct, když byl deportován do Terezína, a nebylo mu ani sedmnáct, když byl 29. září 1944 zavražděn v osvětimské plynové komoře. Až s velkým zpožděním se začaly vynořovat důkazy o tom, jak výjimečná a talentovaná osobnost v koncentračním táboře zemřela. Akorát na rozdíl od skladatelů Pavla Haase a Hanse Krásy, spisovatele Karla Poláčka nebo básníka Jiřího Ortena nestihl svůj talent prakticky vůbec rozvinout, protože se provinil proti Říši tím, že byl po otci židovského původu.
V Terezíně začal vydávat ilegální časopis Vedem, jehož první číslo vyšlo 18. prosince 1942. Šlo o samizdat, který vytvářeli výhradně chlapci, kteří byli v době jeho vzniku ve věku od dvanácti do patnácti let a kteří žili v „1. chlapeckém domově“ v budově bývalé školy. Od druhého čísla měl časopis své logo (stylizovaný nápis), titulní stránku s ilustrací a právě Petr se staral o to, aby bylo nové číslo k dispozici každý pátek. Na strojopisných či rukopisných stránkách, které se souhrou šťastných náhod a osobní odvahy zachovaly téměř kompletní a které jsou součástí fondů Památníku Terezín, najdeme podivuhodně vyzrálé prozaické útvary, knižní recenze či básně, avšak i Ginzovy obdivuhodné reportáže s rozhovory z různých zákoutí ghetta (pekárna, ale také třeba krematorium). Mezi autory časopisu patřili třeba Jiří Brady, pozdější kanadský podnikatel a filantrop, talentovaný básník Hanuš Hachenburg nebo herec Zdeněk Ornest, bratr Jiřího Ortena. Celkově se na jeho vydávání podílela asi stovka hochů, z nichž holokaust přežilo pouhých patnáct.
O tom všem, avšak do nebývalé hloubky i šíře, vypráví dokumentární román gymnaziálního učitele Františka Tichého Princ se žlutou hvězdou, který v papírové podobě vyšel v roce 2014 v nakladatelství Geum a který nyní Tympanum převedlo do formátu výtečné zvukové knihy. Sice se v ní musíme obejít bez bohatého obrazového doprovodu, jímž je vybaveno knižní vydání, ale možná o to víc se můžeme soustředit na samotný příběh, který Tichý vypráví až strhujícím způsobem. Vychází přitom z Petrových deníků, které pro svět zachránila jeho přeživší sestra, a celé řady dalších archivních materiálů. Na jednu stranu text svou dokumentární přesností a šíří výrazně překračuje rámec beletrizovaného životopisu, na stranu druhou má natolik výraznou literární kvalitu, že nelze mluvit o knize z ranku literatury faktu.
Renomovaný režisér Hynek Pekárek postavil zvukovou podobu knihy na jistém kontrastu témbrů dvou předních českých herců, kteří patří na poli audioknih k těm nejlepším, přestože jsou od sebe několik generací vzdáleni. Velezkušený Pavel Soukup a nesmírně talentovaný Daniel Krejčík se zhostili svých partů s obvyklou přesností a citem pro rytmus, vzájemně se skvěle doplňují, přičemž rozdělení zhruba po ose autorského vyprávění a dokumentárních pasáží funguje naprosto dokonale. Výkony obou skvělých interpretů podtrhují jak hudební předěly Maria Buzziho, tak výtečná technická úroveň nahrávky dodaná zvukovým mistrem Vladimírem Srbem ze studia Soundguru.
V roce 2003 se rozhodl izraelský kosmonaut Ilan Ramon vynést do vesmíru Ginzovu kresbu nazvanou Měsíční krajina. 1. února 2003, v den nedožitých pětasedmdesátých narozenin Petra Ginze, však raketoplán havaroval a všech osm členů posádky zahynulo. Od roku 2018 je ale reprodukce této kresby součástí Mezinárodní vesmírné stanice jako symbol převahy lidství nad barbarstvím a naděje nad neštěstím. Tedy symbol toho, o čem tak výjimečně vypráví Tichého kniha.
