Příběh začíná zostra. Kdosi najede automobilem značky Mercedes do shromáždění čekatelů na práci, osm jich zabije, další zmrzačí. Následně detektivovi ve výslužbě Hodgesovi, který se utápí v nicotě a chlastu a pohrává si s myšlenkami na sebevraždu, přichází poštou vychloubačné doznání údajného pachatele tohoto masakru. Dopis má bývalého policistu dohnat k odpovědnosti, k odchodu ze života, namísto toho ale Hodgese vybudí k odhodlanému pátrání po nebezpečném psychopatovi, který se patrně chystá provést další čin. Zatímco čtenář šílencovu identitu a jeho myšlenkové pochody postupně poznává, detektiv musí všechny indicie rozkrýt. Hra na kočku a myš začíná a nedá posluchači vydechnout po celých 17 hodin.
Stejně jako Kingovo To, i Pan Mercedes je režírován Hynkem Pekárkem. Tvůrci obsadili dva hlasy – linii s detektivem Hodgesem načetl Jan Kanyza, tu s vyšinutým jedincem pak Kajetán Písařovic. Oba interpreti mají zkušenosti s četbami v rozhlase, Písařovic navíc i s načítáním zvukových knih pro nevidomé. A oba se svých partů zhostili s plným nasazením.
Kanyzův Hodges je unavený morous, zároveň ale správňák a v případě nutnosti i gentleman. Pomalejší tempo četby podtrhuje detektivův důchodový věk, jeho únavu ze všeho a ze všech. V dialogických partech Kanyza ožívá, ty mu svědčí. Písařovicův Brady je naprosto vyšinutý psychopat, chrlící své myšlenky s urputnou kadencí, ve vypjatých situacích se zajíká, zní vztekle.
Hudební a ruchová složka má odpich – kytarové rify, rockové prvky, startující a prudce se rozjíždějící auto. Skvěle navozuje například živelnou atmosféru davového šílení na koncertu popové kapely.
Symbióza tvůrců, interpretů a hudby rovná se poctivá audiokniha přinášející nezapomenutelný prožitek. Jedinou výtku a doporučení k dalším dílům mohu směřovat k nejednotné výslovnosti jména hlavního hrdiny. Kanyza se ho snaží číst s americkým přízvukem, občas však slyšíme „Hodžes“, jindy „Hadžes“, pak zase „Hadžis“. Vzhledem k dokonalé celkové atmosféře audioknihy se však taková drobnost lehce ztratí.
