Jedenáctý díl oddělení Q stojí před nelehkým úkolem: navázat na sérii, která měla podle původního plánu skončit desátým případem, a přitom nepůsobit jako nastavovaná kaše. Jussi Adler-Olsen tentokrát zůstává spíše v roli garanta a ochránce vlastního literárního dítěte. Line Holmovou a Stine Boltherovou oslovil už zhruba před pěti lety, v době, kdy ještě nevěděl o své nemoci, s tím, aby po něm v psaní o oddělení Q pokračovaly. Prvních sto stran rukopisu pečlivě kontroloval, postupně jim ale nechal větší tvůrčí volnost – a podle výsledku se zdá, že může být spokojený on sám i fanoušci původní série.
Paradoxně se dá říct, že Mrtvé duše nezpívají znějí místy víc jako „starý dobrý Adler-Olsen“ než některé z posledních románů samotného tvůrce série. Nové autorky nepřicházejí s mechanickou napodobeninou, ale s překvapivě citlivým návratem k tomu, co na oddělení Q fungovalo nejlépe: k ponuré atmosféře starých zločinů, suchému humoru i k pocitu, že pod kriminální zápletkou se pořád skrývá bolavý lidský příběh. Obě spisovatelky navazují na charaktery i styl původních knih věrněji, než jak to známe z obdobných pokusů o pokračování slavných severských ság, namátkou z nových dílů série Milénium, původně spojené se Stiegem Larssonem. Holmová a Boltherová se nesnaží svět oddělení Q přepsat podle sebe, ale znovu rozehrát jeho nejsilnější motivy.
Tomu odpovídá i nové rozestavení známých postav. Gordon se ocitá stranou dění poté, co přijal vedoucí místo v zapadlém koutě země, Carl Mørck se zase zpočátku drží od policie dál a snaží se věnovat psaní. Jenže tvůrčí ambice naráží na nezájem čtenářů a jeho rozhodnutí nechat staré případy za sebou se začne drolit ve chvíli, kdy mu jedna fanynka pustí znepokojivou nahrávku z tísňové linky. Podle ní zachycuje okamžik zločinu, který nikdo nevyslyšel. Carl se tak znovu dostává do blízkosti Rose a Asada, kteří se mezitím pokoušejí udržet oddělení Q nad vodou.
Do proměněné sestavy navíc vstupuje Helena Henry, tajemná posila s částečně francouzskými kořeny. Její příchod vnáší do vztahů uvnitř týmu novou chemii, ale nepůsobí jako násilně přidaný prvek. Tým ostatně nikdy nebyl neměnný – jeho členové postupně přibývali už dříve – tentokrát je ale změna citelnější i proto, že odchod Carla a Gordona oddělení vychýlil z rovnováhy. Rose a Asad se tak musejí znovu srovnat nejen s nepřítomností dvou důležitých kolegů, ale i s novým rozložením sil. Mezi Helenou a Rose to od začátku skřípe, zato Asad na ní může oči nechat. Právě tahle třecí plocha však do příběhu zapadá překvapivě přirozeně. Nejde o laciné oživení známé sestavy, ale o nový prvek, který připomíná, že oddělení Q fungovalo nejlépe právě tehdy, když se jeho členové museli nejdřív naučit snést jeden druhého.
V audioknižní podobě je pocit kontinuity silný samozřejmě i díky Igoru Barešovi. Ten se do kodaňských kulis vrací s jistotou interpreta, který má postavy dávno usazené pod kůží. Neinterpretuje je okázale, nesnaží se na sebe strhnout pozornost, ale přesně ví, kdy přitvrdit, kdy ubrat a kdy nechat mezi větami zaznít ironii, únavu nebo teprve postupně probublávající staré křivdy. Je znát, že si návrat do světa Carla, Rose a Asada užívá – a právě jeho podání pomáhá tomu, aby nový začátek série nepůsobil cize, ale naopak důvěrně povědomě.
Audioknižní podobě navíc svědčí i režie Karla Heřmana, který si v nahrávce vydavatelství OneHotBook citlivě pohrává se zvukem i hudbou a spolu s hercem nenápadně podporují napětí, aniž by zbytečně tlačili na pilu nebo přílišnou doslovností přebíjeli samotné vyprávění. Vyprávění plyne vyrovnaným tempem, které tomuto stylu detektivek nesmírně sluší.
Dánští zločinci se tedy musejí mít i nadále na pozoru. Oddělení Q sice prošlo změnou, ale zdaleka nekončí: další pokračování už je na cestě a mělo by víc poodhalit i tajemství nové členky týmu.
