O to složitější ale bude pohlížet na CD Táto, povídej! okem audioknižního recenzenta, který je zvyklý alespoň minimálně zhodnotit interpretaci, obsah i technickou stránku nahrávky. Vypadalo by to nejspíš směšně:
Do hlavních rolí otce a jeho zvídavé dcery obsadil režisér Jiří Melíšek legendu českého divadelnictví Jana Wericha a jeho skutečnou dceru Janu. Jeho volba byla více než dobrá – oba herci se svých úloh chopili zodpovědně a vytvořili před posluchačem dokonalou představu moudrého staršího pána a jeho prosté dcery… Ne, takto by to opravdu nešlo.
Se vší vážností lze ale tvrdit, že rozhodnutí, pojmout rozhlasové memoáry Jana Wericha jako rozhovor jeho dcery s ním, bylo skutečně osvícené. Vedle jiných záznamů, na nichž Werichovi při jeho vzpomínání sekundují např. Miroslav Horníček nebo Jiří Suchý, je toto rodinné o něco poklidnější a často osobnější. Co na tom, že Jana Werichová ne vždy dokáže vést rozhovor žádoucím směrem nebo, že nereaguje na otcovy výroky dostatečně vtipně. V cyklu Táto, povídej! má být především dcerou.
K posluchačskému komfortu přispívá velkou měrou také rozsah téměř devíti hodin, během nichž Werich vzpomíná. Na dětství, na setkání s Voskovcem, na jejich společná vystoupení, na další členy souboru a kolegy z kumštu, na zážitky z předválečných let, na roky strávené v emigraci. To vše, prokládáno nespočetnými odbočkami, posluchače nenudí, naopak ho příjemně občerstvuje. Detaily, často nijak zvlášť důležité, kterými Werich své vzpomínky prokládá, dokonale vypovídají nejen o něm, ale také o době, kterou žil a zlidšťují osobnosti z naučných slovníků.
Vzpomínkový cyklus Táto, povídej! byl už v době svého vzniku, tedy v roce 1969, jedinečným projektem. Pamětníci uvádějí, že se jeho pravidelné půlhodinové sobotní vysílání setkávalo s velkým ohlasem posluchačů Československého rozhlasu, a patrně právě proto vyšla část záznamu v roce 1971 na dvou gramofonových deskách. Jejich reedici vydal v roce 2005 Supraphon, hodina záznamu vyšla u vydavatelství Lotos, ale kompletní nahrávka je k dispozici až nyní. Obavy z nevalné technické kvality záznamu, zejména těch částí, které se k posluchači dostávají vůbec poprvé, se brzy ukázaly jako liché. Remastering všech podkladů zvládlo studio MI 91 Ivana Mikoty velmi dobře – ostatně má s mluveným slovem letité zkušenosti. Ruchy v pozadí (cvrkot ptáků, štěkot psa, kokrhání kohouta) jen dokreslují příjemnou atmosféru nahrávky, která byla pořízena v domě a na chatě pana Wericha.
Společnost Jana Wericha a jeho dcery přivítají jistě nejen znalci a příznivci předválečné české divadelní avantgardy a politické satiry, ale snad i ti, kteří znají toto období české kultury jen z několika málo vět maturitní přípravy. Táto, povídej! lze také bez obav doporučit těm, kterým se ježí srst vždy, když některý ze současných bavičů vzpomene jeden dva nejznámější Werichovy citáty a rozplývá se nad jejich nadčasovostí a nesmrtelností.
