Žánr true crime zažívá boom nejen na poli knih, ale především v audiální formě. Zatímco se ale na skutečné kriminální případy zaměřila řada různorodých (co do kvality i počtu dílů) podcastů už před lety, mezi audioknihami se výraznější zástupci objevují teprve poslední dobou. Tympanum svou edici s lakonickým názvem TRUE CRIME odstartovalo letos titulem Oprátka za osm mrtvých, v němž Roman Cílek vykreslil čin mladé vražedkyně Olgy Hepnarové, která roku 1973 za volantem nákladní Pragy ukončila život osmi lidí. Nedlouho po něm vyšla v této řadě právě pomyslná stručná encyklopedie české zločinnosti po sametové revoluci Josefa Klímy. Zločin jak ho pamatuju popisuje počátky české investigativní žurnalistiky, zákulisí práce televizního krimi reportéra, ale především významné kauzy, s nimiž se Klíma během své profesní dráhy setkal. Ti, kteří si tuto dobu nepamatují, zde najdou shrnutí všeho důležitého, co jde o tomto tématu napsat, aniž by při tom bylo nutné zacházet do přílišných podrobností. Naproti tomu znalci v této oblasti si zase mohou vychutnat některé detaily a takříkajíc podpultové informace, které se autor rozhodl po letech vynést na světlo.
Společným jmenovatelem doposud vydaných titulů v této edici je hlas interpreta, kterým se na první pohled překvapivě nestal žádný z osvědčených hereckých protagonistů, s nimiž se obvykle v audioknihách setkáváme. Tympanum v tomto případě sáhlo po moderátorovi a publicistovi Vladimíru Krocovi, jehož hlas bude více než povědomý posluchačům rozhlasových stanic Radiožurnál, Plus a Dvojka. Ačkoliv s mikrofonem dennodenně pracuje, je jeho projev v případě načítání audioknih do značné míry odlišný od kolegů, živících se herectvím. Působí méně strojeně, syrověji, přímočařeji. Text Kroc interpretuje nanejvýš profesionálně a kultivovaně, ovšem bez kudrlinek. Nesnaží se o umělecký přednes, svůj úkol vidí ve zprostředkování informací sice stále poutavým, ale přesto věcným způsobem. A ono to funguje.
Pokud by se Kroc snažil načítat poezii nebo krásnou literaturu, pravděpodobně by výsledek nevyšel tak, jako u literatury faktu. Samotnému Klímovi bohužel interpretace delších textů příliš nesedí, takže navzdory větší míře autenticity v případě možné autorské četby byla v konečném důsledku sázka na Vladimíra Kroce správným krokem. Totéž platí i pro krátké zvukové předěly, působící nerušivě, a to nejen svým hudebním pojetím, ale rovněž i úrovní hlasitosti. Snad s výjimkou o něco méně čisté kvality zvuku lze tak podobu audioknihy Zločin jak ho pamatuju jednoznačně pochválit.
