Co ale dělat, když nemá žádné důkazy, jen samá podezření?
Kriminální rozhlasovou hru Věry Kalábové Kdo trhá ocúny realizoval v roce 1992 klasický tvůrčí tým. Dramaturgem byl Josef Hlavnička, režie se ujala Markéta Jahodová, hudební spolupráci měla na starosti Hana Brothánková. Necelou hodinu trvající příběh se odvíjí poklidně, v pomalejším tempu a přesto, že se zprvu zdá zcela jasné, jak se věci mají, jako v každé správné kriminálce nic není takové, jak se na první pohled jeví.
Herecké obsazení je na dnešní dobu nebývale bohaté – za mikrofonem se při realizaci vystřídalo více než dvacet interpretů. Z toho zhruba ale jen necelá polovina z nich hraje v příběhu důležitou roli, takže se posluchač nemusí obávat zmatení. Tomu ostatně pomáhá i fakt, že tvůrci vybírali výrazné, odlišné hlasové typy, které si nelze splést. Platí to zejména pro ústřední trojici penzistů, které ztvárnili zkušení rozhlasoví herci.
Hlavní hrdinka Lída, obyčejná žena, která se v důchodu cítí zapomenutá a nepotřebná, znamenala velkou plochu pro Věru Kubánkovou. Ludmila představuje typickou osamělou ženu v důchodu, která je vděčná za každou návštěvu, jakýkoliv náznak nebezpečí ji však rozruší. Všechny tyto emoce se odrážejí v jejím tu vlídném, tu vzrušeném projevu. Její kamarádka Eliška, představovaná neméně zkušenou Marií Marešovou, si od Lídina vzrušení udržuje odstup, v čemž ji utvrzuje klidný, životními zkušenostmi oplývající přítel Vladimír. Tomu vtiskl svým nezaměnitelně zabarveným hlasem živou, plastickou podobu Soběslav Sejk. V dalších rolích se posluchačům představily mimo jiné herečky Nina Divíšková, Ilona Svobodová, Naďa Konvalinková či Ljuba Krbová. Jejich mužští kolegové jsou oproti nim v mírné početní menšině, přesto i zde najdeme zvučná jména – policejnímu vyšetřovateli svůj hlas propůjčil Bořivoj Navrátil, úlohu zloděje svěřili tvůrci Jiřímu Schwarzovi.
Nedílnou součástí rozhlasových her je i zvuková koláž, která se zde drží klasických postupů. Oproti některým dynamickým moderním hrám natáčeným v exteriéru, není zvukový plán zahlcen vedlejšími zvuky a ruchy v pozadí, ale je jimi citlivě doplněný. Odlišena jsou tak jednotlivá prostředí jako chodba s ozvěnou, prostor vrátnice, nemalá část rozhovorů je vedena telefonicky, takže nemůže chybět ani příslušný zvukový efekt.
Oproti dnešním kriminálním příběhům se rozhlasová hra Kdo trhá ocúny, kterou v květnu digitálně vydal Radioservis, nese v klidnějším, pomalém tempu kladoucím větší důraz na psychologii postav. Samotný děj se odvíjí postupně, k vytvoření napínavé zápletky nepotřebuje kaluže krve. Posluchači se mohou těšit z chytré výstavby děje a prokreslených a naprosto uvěřitelných charakterů postav, kterým se navíc dostalo perfektního hereckého pojetí jedněmi z nejlepších rozhlasových herců své doby.