Posilu do týmu Carl podle svého názoru rozhodně nepotřebuje, ale chtě nechtě jej musí vzít na milost. A pomoc by se nakonec mohla doopravdy hodit, protože oddělení Q má rozkrýt případ korupčního skandálu, vedoucího ze světa financí přes státní úřady až do nitra afrických pralesů. Aby ale mohl Carl uspět, bude muset zachránit před nebezpečím jistého Marca, který by mohl do případu přinést rozhodující důkazy.
Doposud byly případy oddělení Q postaveny zejména na osobě Carla Mørcka a jeho komplikovaném vztahu k sobě samému i druhým. V Marcovi se autorovi zachtělo hlavního hrdinu trochu upozadit a větší porci knihy než obvykle tak zabírá popis dramatických zážitků titulní postavy tohoto dílu. Marco je patnáctiletý hoch, který měl tu smůlu, že se narodil do rodinného klanu, jemuž vládne pevnou rukou jeho strýc Zola. Ten posílá děti žebrat a krást a zakazuje jim jakékoliv vzdělávání, což Marco nese velmi nelibě. Chtěl by chodit do školy a vymanit tak se ze strýcova područí. Při pokusu o útěk však odhalí strašlivé tajemství, které mu zcela změní plány. Útěk od rodiny se mění v hru na schovávanou, ve které je hlavní výhrou vlastní život. Pokud se Marcovi nepodaří uniknout pronásledovatelům a zbavit se jich nadobro, nemá žádnou naději.
V Marcovi ubral Adler-Olsen z typicky severské posedlosti doslovně popisovanou krutostí, čímž se odchýlil od kurzu, který sám pomáhal udat mimo jiné svou prvotinou Žena v kleci. Že Alder-Olsen vzdal honbu za nejbizarnějším způsobem zabití člověka se dá kvitovat, o něco méně nadšení však budí Marcovy až nadlidské schopnosti. Až neuvěřitelně se mu totiž daří opakovaně utíkat policii i dalším pronásledovatelům, což je ovšem asi jediná výtka k jinak tradičně napínavému ději. Na prozatím subjektivně vzato nejlepší díl, kterým je Vzkaz v láhvi, sice Marco nemá, ale autorovi se i tak podařilo pátou knihu něčím ozvláštnit. Ke Carlovi, jeho exotickému asistentovi Asadovi a sekretářce Rose, totiž přidal dalšího člena vyšetřovacího týmu, Gordona, kterého Carl nemůže vystát. Kromě klasických slovních přestřelek mezi Carlem a Asadem a kupy syřanových velbloudích přirovnání, tak s novou posilou přicházejí nové humorné situace, které obzvláště v podání Igora Bareše skvěle vyniknou.
Hlas vypravěče je pro audioknižní podobu nesporně klíčovým prvkem, který mnohdy rozhoduje o posluchačské oblibě díla. Igor Bareš se svým citem pro vystižení pointy a obsahu textu souzní s autorovým stylem ve vzácné symbióze. Knihy Adlera-Olsena se sice zabývají aktuálními společenskými problémy, ovšem díky pro severské detektivky netypické výrazné dávce humoru je zřejmé, že se neberou tak úplně vážně. Nadhled, se kterým jsou psány, se promítl i do hlasu Igora Bareše, který k případům oddělení Q přistupuje zcela správně jako k oddychové četbě, nikoliv k dílu aspirujícímu na Nobelovu cenu za literaturu. V žádném případě nejde o monotónní suchopárnou četbu, herec se do situací vžívá a četné akční scény v jeho přednesu dokážou posluchače vtáhnout přímo do centra dění. Rozdílné lokality a prostředí příběhu se odráží v lehké roztříštěnosti hudebních motivů, které míchají nejrůznější nástroje včetně cimbálu a píšťaly s kytarou a syntezátorem. V duchu příběhu nechybějí ani romskou hudbou inspirované předěly. Místy se ovšem zdá, že jsou znělky občas až příliš veselé a bujaré na to, že jde pořád o krimipříběh.
Marco je oproti předchozím dílům přímočařejší a více napěchovaný akčními honičkami a rvačkami. V žádném případě však nesmí chybět ve sbírce těch, kteří už na své poličce mají předcházející díly příběhů oddělení Q. Obzvlášť, když se v něm navíc opět poodhaluje rouška zahalující nejasnou minulost některých hlavních postav série. Co přesně autor poodhalil si už ale poslechněte sami.
