Po detektivním románu S úctou Picpus se audioknižně vydané vyprávění s názvem Maigret má strach opět vrací svým laděním a atmosférou k příběhům jako Vražda v hotelu Majestic nebo Maigretova gangsterské partie. Ovšem jenom do určité míry. Může za to totiž úvodní hudba. Zatímco případ s Picpusem se hudebním aranžmá odvolává na audioknižní počátky série, nejnovější audiokniha od prvních vteřin jasně říká, že tu máme krimi tajnosnubné, možná trochu noirové.
Nabručený Maigret udělal z Georgese Simenona, autora více než dvou set románů a sto padesáti povídek, jednoho z nejznámějších frankofonních spisovatelů vůbec. Slavný vyšetřovatel se objevuje v jeho detektivce poprvé současně s tím, kdy se autor prvně rozhodl publikovat pod svým pravým jménem, a to v roce 1930. Maigret se stal legendou a každá nová adaptace nebo zpracování (i to audioknižní) znamená nelehkou výzvu. Ne tak už pro vydavatelství OneHotBook, které sází na spolupráci osvědčené dvojice Jana Vlasáka a režiséra Hynka Pekárka.
Simenon tentokrát nechá svého „milého“ Maigreta vracet se cestou z kongresu oklikou – to aby se stihnul vidět s přítelem z mládí. Ocitne se tak v kraji Vandée, mezi maloměšťáky a především mezi třemi vraždami. Všichni si tu vzájemně závidí, jsou podlézaví, honorace je arogantní… a Maigret se tentokrát opravdu tváří, jako by snědl kyselé zelí. Všechny tři oběti byly bez ohledu na společenské postavení ubity vodovodní trubkou. Nic nedává smysl a maloměšťáci by už už chtěli někoho lynčovat.
Jan Vlasák během pěti hodin čistého času nahrávky neslevil ze svého standardu, a tak je jím již dokonale probádaný, nacítěný a pochopený Maigret prokreslený, jak jen to jde. Ostatně Vlasák si na hlavního hrdinu i autorův styl zvykl už dávno, tím spíš se do četby nepouští nikterak opatrně, právě naopak. O to víc máme dojem, že poznáváme Maigreta in medias res. Zkrátka iniciační cesta interpreta i režiséra po maigretových případech se dávno završila a nyní si jen užívají radost z familiárního stylu i skrz naskrz poznané postavy. A tento pocit komfortu se pak snadno, až nakažlivě, přenáší na posluchače.
Navíc Vlasák zde opět aplikuje svůj herecký přístup, kdy čte na mikrofon tak, aby byl posluchačům „tak nějak blízko“. Když vypráví, vypráví důvěrně, jako kdyby jen pro jedny uši – jako kdyby to ani nikdo další slyšet neměl. I to pomáhá dotvářet výsledný dojem Maigreta vyváženého, lidského a opravdového.
