Jak už název novinky napovídá, román obsáhne dlouhé období od roku 1935 až zhruba do minulého desetiletí. Leporelo rámujících historických milníků (jistě je často poznáte už několik vět předtím, než jsou exaktně řečeny) se ale začne zvolna vytrácet a zbude jen poctivé lidské drama pro dva hlasy.
Děj začínáme sledovat na počátku devadesátých let očima třináctileté Bohdany loučící se v nemocnici se svou babičkou. Ta v jedné chvíli svou vnučku spontánně osloví jako Blanku. Naprosto cizí jméno vyvolá v dívce touhu vydat se hlouběji rodokmenem vlastní rodiny. Začíná si tedy psát deník a energicky se pouští do pátrání, které ale během let přináší více otázek než odpovědí.
Audioknižní interpretka Klára Suchá musela svou Bohdanu provést téměř třemi desetiletími. Na začátku četby tak vycítíme v jejím hlase dětskou naivitu a nadšení, postupně nabírá na dospělejším a posmutnělejším projevu, který ale stále zůstává velmi jemný a laskavý, navíc s dobře odlišenými vedlejšími postavami.
Miroslav Hanuš vypráví rozsáhlý příběh Svatopluka – přesvědčeného komunisty, ve své době úspěšného muže, který má vše: vysoké postavení, milovanou ženu, spokojený život, lásku k hudbě. Klikaté životní cesty ho ale zavedou tam, kde funkce, rodinné jistoty a přesvědčení pranic neznamenají. V jeho případě je líčení událostí zdánlivě odosobněné třetí osobou, přesto však Hanušův hlas rozehrává mnoho poloh: horlivost, ironii, střídmost, odstup, ale v pozdějších fázích i pořádnou dávku poctivé „člověčiny“. Zejména však vzbuzuje hlavní otázku: jak různorodé mohou být důvody k tomu, aby člověk vystavěl téměř neprostupné zdi mezi sebe a své blízké?
Jednotlivé úseky románu jsou na prostoru osmi a půl hodiny četby odděleny nejen minimalistickými předěly (trochu delší hudební plocha uvozuje jen začátek a konec knihy), ale také hezkým a ve zvukové formě obzvlášť výrazným literárním vtipem, kdy si postavy předávají štafetu stejným nebo velmi podobným obratem.
Z Bohdaniny linky se s přibývajícím časem stává kratší, ale podstatné intermezzo plné zážitků, vůní a pocitů. Vyprávění se v sympatickém tempu postupně spojuje a doplňuje. Obejde se přitom jen s minimem postav a dialogů, což má v kontextu románu svůj silný význam. Oba interpreti v režii Jitky Škápíkové umně odkrývají jednotlivé spletité vrstvy příběhu, tu pozvolna, jindy s malými náznaky, trochu mimoděk, o to větší překvapení můžou vyvolat.
Tiché roky jsou dobře vystavěným příběhem, rozprostřeným na větší časové ploše, přesto slušivě komorním. Zvolená forma i hlasy mu dodávají na naléhavosti. Příznivci Aleny Mornštajnové nahrávku jistě zařadí do své knihovny bez váhání, nováčky nejspíše příjemně přesvědčí k poslechu dřívějších nahrávek.