Autorka recenze zvolila možnost druhou, tedy začít Zuzaniným příběhem. Ten hlasově ztělesňuje Kateřina Císařová, Danielův pak Miloslav König. Zuza a Daniel však nejsou klasicky hlavními hrdiny celku, přestože příběh vyprávějí a svýma očima nahlížejí. Středobodem vesmíru popsaného v Bytě jsou dvě další postavy, a to malé dítě a starý muž. Zuzanin syn Felix určuje limity jejího života a postupně jím začíná prostupovat a získávat na významu také Danielův otec. Právě na něm nejvíce je patrný diametrální rozdíl mezi stanovisky obou vypravěčů.
Prvkem opakujícím se v celé próze jsou takzvané palindromy, tedy slova či věty, které lze číst oboustranně, stejně jako můžeme z obou stran hlavních hrdinů nahlížet stejné děje a postavy. Próza však jako by opisovala spíše kruh, v němž vyprávění plyne. Záměr propojit nejen perspektivu hrdinů, ale i své literární kvality se Janě Šrámkové a Janu Němcovi podařilo pozoruhodně naplnit. Styčnými body jsou mimo lokaci bytu, v němž se střídají Zuza a Daniel, i dějové momenty a také témata, která jsou společná všem, tedy reálné události nedávné a stále dobíhající historie, jakými byla covidová pandemie a počátek války na Ukrajině.
Daniel pracuje ve výzkumném ústavu živočišné výroby a jeho profesní úspěch limituje pouze jeho povaha. Zuza měla úvazek v redakci, než se stala matkou, což jako by ji vyřadilo ze všeho veřejného života. Skepse získaná realistickým nahlížením na naše drobné svobody a jako by stále přítomné lehké pohrdání sebou samou probleskují v hlase Kateřiny Císařové, která v ich formě vypráví o doslovném boji o přežití mladé ženy. Zuzana se synem potřebují bydlet. Potřebují důstojnost a život v bezpečí. Interpretka zanechává v přednesu také stálé stopy údivu a obav, protože její postava se zdá být zaskočená rolí mateřství a bídou, s níž je odkázána na druhé. Při pohledu na batolícího se chlapečka jí dochází vlastní dospělost a bezbřehá nekončící zodpovědnost, která matku už nikdy neopustí.
Miloslav König a jeho hrdina Daniel nejsou protipóly ženské poloviny příběhu, to by bylo pro oba autory příliš jednoduché kompoziční řešení. König vkládá Danielovi do vět určitou depresi, která přichází na člověka kolem třiceti, když už není zcela mlád, ale ani ještě stár, a ptá se sám sebe: „A to je jako všechno?“ Daniel nedokáže plně užívat své osobní svobody, jeho vztahy se zoufale opakují. Díky Königově herectví cítíme, jakou paranoidní hrůzu má z náznaků toho, že by mohl být manipulován. Obě stránky téhož, Zuzana a Daniel, nemají osovou souměrnost, jako výše zmíněné palindromy, a nezapadají do sebe tak snadno. Literární experiment se ale vydařil a autorské přístupy se vzácně slily v homogenní celek, po němž zůstává pachuť otázky (ať jej čteme odkudkoliv): Je vůbec možné, abychom se kdy propojili s druhým člověkem, nebo zůstáváme stále ve vězení sebe sama? V rámci interního jazyka obou protagonistů zazní řada slovních hříček, a tak můžeme slyšet například palindrom „V elipse spí lev“ pozměněný na povzdech: „Spí v elipse ještě lev?“ S těmito jazykovými i vztahovými specifiky si perfektně poradila režisérka Natálie Deáková.
