Agathu Christie proslavila zejména postava malého belgického detektiva Hercula Poirota, v těsném závěsu za ním však cupitá venkovská amatérská pátračka slečna Marplová. Ta se nejprve objevila v krátkých povídkách a až teprve o pár let později vystoupila i ve velkém románu, Vraždě na faře. Má skvělý pozorovací talent a tak vidí i to, co ostatním zůstává skryto. Oproti pozdějším knihám zde ovšem není vykreslena jako ta zcela milá stařenka, kvůli své zálibě ve sbírání klepů například není u sousedů vůbec oblíbená.
Audioknižní Vraždu na faře vydalo nakladatelství Vyšehrad, člen skupiny Albatros Media. V režii Pavly Nohýnkové se hlasem většiny postav stal Otakar Brousek ml. Jedinou výjimku tvoří samotná slečna Marplová, jejíž party byly svěřeny Růženě Merunkové. Oba jsou zkušenými herci a s klasickou detektivkou si poradili s lehkostí. Růžena Merunková si za svůj život prošla celou plejádou nejrůznějších rolí, pro Tympanum dokonce načetla poirotovský román Schůzka se smrtí. Staropanenská slečna ze St. Mary Mead jí však na kontě kupodivu doposud chyběla. Vklouzla však do jejích střevíců přirozeně a zcela se s ní ztotožnila. Dokázala si ve způsobu její řeči najít několik poloh a svým nezaměnitelným hlasem je bezchybně prokreslit.
Ani Otakar Brousek není pochopitelně před mikrofonem nováčkem. Nepřekvapí tak, že jeho vikář Clement, který je zároveň vypravěčem celého příběhu, působí na posluchače sympatickým dojmem. Vražda na faře je ovšem, stejně jako i další rané knihy Agathy Christie, protkána humorem, což se tvůrci audioknihy rozhodli podpořit stylizací interpretace. Brousek proto všechny vedlejší postavy, kterými autorka v rámci spletitého děje rozhodně nešetřila, důsledně odlišuje výrazně změněnými hlasy. Rozeznat od sebe mutujícího vikářova synovce, kašlajícího a nosem popotahujícího policistu, huhňavého komorníka či uvzdychanou vdovu jde tak zcela bezpečně.
Otázkou ale je, zda tato snaha nejde až příliš na dřeň a nevyznívá jako interpretace humoristického románu, kterým kniha přese všechny pitoreskní postavičky přeci jen není. Stejně tak pousmání se, které zaznívá nelogicky hned v úvodu po přečtení názvu díla, působí spíše nemístně a uměle. Zcela špatná je bohužel výslovnost příjmení Protheroe, kterou si tvůrci měli předem ověřit, než vypustili do světa jeho počeštělou zkomoleninu. Situaci naštěstí zachraňuje hudba Daniela Tůmy a Ondřeje Timpla, která v sobě kombinuje především klavírní melodie doplněné o tóny smyčců. Svou promyšleností a bohatostí připomíná znělky výpravných televizních adaptací příběhů z pera královny zločinu.
Vražda na faře není jen první vydanou knihou se slečnou Marplovou, ale i prvním načteným románem s touto bystrou stařenkou. Až na trochu příliš pestrou práci s hlasem se jí nedá prakticky nic vytknout a tak se posluchači můžou již začít těšit na poslední román se slečnou Marplovou nazvaný Zapomenutá vražda, který na letošek rovněž chystá Vyšehrad. U něj by namísto humoru měla nastoupit již zcela typická atmosféra detektivek, kterou jejich čtenáři po desetiletí zbožňují.
