Prozaik a dramatik David Zábranský vstoupil do světa literatury v roce 2006 románem Slabost pro každou jinou pláž, který mu vynesl cenu Magnesia Litera pro objev roku. Od té doby ale přes autorství několika románů žádnou další Literu neobdržel. A to je i jeden z leitmotivů jeho poslední knihy, deníkové autofikce nazvané Jů a Hele, v níž mapuje půlrok svého života uprostřed pandemické krize.
Knižně vyšla v roce 2024, na sklonku loňského roku pak také jako audiokniha. Po řadě románů, kterým kritika i část čtenářů právem vytýkala tezovitost a snad i jistou schematičnost, se tentokrát představuje jako autor, který se rozhodl pro radikální otevřenost v psaní, i kdyby měla znamenat, že z ní na konci nevyjde vůbec dobře.
David Zábranský se odvolává zejména na norského autora Karla Oveho Knausgårda, jehož radikálně upřímný šestisvazkový Můj boj je obecně pokládán za jeden z nejlepších literárních počinů počátku tohoto tisíciletí. (Deníková) autofikce není ani v českém prostředí ničím výjimečným, můžeme vzpomenout třeba na Bondyho sebestředné deníky, deníky Ivana Jirouse zaznamenávající komplementárně vzdor, sebemytizaci i duševní rozvrat protagonisty, nebo zásadní text disentní literatury 80. let, Český snář Ludvíka Vaculíka.
K těmto (a mnoha dalším) textům přidává Zábranský do mobilního telefonu vyťukávané záznamy z pandemické doby, která jakoby tehdy přímo vybízela ke zvýšené introspekci a – minimálně u některých z nás – také k psychické nepohodě, která z ní občas plyne. V neuvěřitelně zábavném, a přitom vlastně velice hutném textu pak naráží na leccos ze společnosti, politiky i českého literárního provozu, ale v první řadě se jedná o román-deník o deziluzi, krizi středního věku a tvůrčí krizi, kterou prožívá sice pětačtyřicetiletý, zkušený a pronikavý, ale zároveň v mnoha ohledech zoufale nedospělý protagonista.
Ambivalentní pocity ve čtenáři vyvolává vlastně od samého začátku, záměrná a smysluplná provokace se střídá se šklebem a pózou – na postřehy udiveného a pronikavého Jů odpovídá sebestředný, omezený a až nenávistně konfliktní Hele a titulní postavičky odkazující k dětskému pořadu Studio Kamarád se tak stávají ikonami principů, do nichž se protagonistova osobnost štěpí.
Nikdo a nic nezůstane ušetřeno: Zábranský záměrně glosuje i sebemenší banalitu, a přitom z banálních situací, dějů, novinových článků, ba i drobných detailů dokáže vyklenout svým způsobem až barokně opulentní postřeh o dnešním světě, v němž se krize stává novou normalitou. Urážlivou bezohlednost pak projevuje nejen všem a všemu okolo (v to počítaje i vlastní rodinu), ale především v naprosto brutální míře sám sobě. Tím však – na první pohled paradoxně – otupuje hrany své hyperkritičnosti, takže na konci čtení zůstává spíš potřeba přemýšlet, než emoce.
Nakladatelství Větrné mlýny, které stojí za vydáním knihy i audioknihy, oslovilo pro zvukovou verzi Zábranského textu režiséra Ladislava Cmírala a herce brněnského Městského divadla Aleše Slaninu, kteří společně odvedli výtečnou práci. Slanina k textu přistoupil jako k matérii, ke které není potřeba přidávat nic moc hereckého – a opravdu: z dobře odstíněného, ale civilního čtení vystupují jednotlivé detaily sympaticky nenávodně a v jistém smyslu odtažitě, tak, aby i posluchač (kterému to občas nebývá na rozdíl od čtenáře umožněno) mohl zaměstnat mozek. K tomu je ještě potřeba přidat perfektní výběr hudby, která jakoby odtažitý dojem posilovala.
V textu tolikrát vzývanou „plnotučnou“ Literu za svou knihu Zábranský sice nedostal, ale i tak (a možná právě proto) představuje Jů a Hele jeden z nejlepších textů poslední doby, a to i ve zvukové podobě.
