Nic naplat, Hrabal už není masově čten, světem hýbe film, leč znovuobjevený a stále více se rozmáhající fenomén audioknih by zrovna hrabalovským filmovým podobám mohl zdatně čelit. Vždyť co dělá Hrabala Hrabalem? Jeho jazyk, který i sebelepší filmové ztvárnění nedokáže čtenáři či posluchači zarýt pod kůži. Těchto skutečností si jsou vědomi tvůrci slovesných pořadů v Českém rozhlase, ale i vydavatelství Radioservis, které zareagovalo nesmírně hbitě a právě ve dnech 100. výročí vydalo četbu z rozsáhlé povídky Bambini di Praga 1947, kterou souběžně v premiéře vysílala stanice Vltava.
Jiří Vondráček, jenž tuto grotesku pro rozhlas připravil, vycházel z povídkového cyklu Automat svět (vydáno v roce 1966). Děj čtenáře zavádí do roku 1947, tedy do doby, kdy měl každou chvíli nastat konec soukromých živnostníků a obchodníků, kdy měla zkrátka spadnout klec a moc zanedlouho převzít bolševická diktatura. Hlavní hrdinové povídky – několik hochštaplerů, kteří využívají strachu z možné likvidace drobných živnostníků – začnou znejistělým soukromníkům podvodně nabízet pojištění „Opora ve stáří“, řečeno dnešním jazykem penzijní pojištění. A nebyl by to Bohumil Hrabal, kdyby z této výchozí situace nevytěžil řadu historek, povětšinou tragikomických až doslova morbidních, a nevytvořil množství pitoreskních figurek a pábitelů.
Povídku Bambini di Praga 1947 pro rozhlasové účely nastudoval režisér Aleš Vrzák, který naplnil očekávání a opět svěřil nevšední interpretaci Oldřichu Kaiserovi, tak jako v povídce Jarmilka (Radioservis, 2013). Vrzák již v minulosti pracoval na Hrabalových textech s hercem Igorem Barešem. To rozhodně nebyla špatná volba, nicméně je-li někdo ideálním interpretem Bohumila Hrabala, jsou to po mém soudu Josef Somr, a zejména Oldřich Kaiser.
Devítidílná četba o celkové délce čtyři hodiny a deset minut ani chvilku nenudí. Potvrzuji, že ji lze vyslechnout na jeden zátah, ale po skončení asi budete mít chuť dát si panáka, protože tak nadměrné množství morbidity a tragikomičnosti si snad jiné řešení ani nežádá. Celkový prožitek umocňuje Kaiserova živočišnost, především jeho obdivuhodná schopnost výrazně měnit hlas: co postava, to zcela jiný odstín hlasu. Zkraje poslechu vzniká dojem, že interpret se s textem postupně sžívá, vnímáme určitou rozpačitost, avšak kolem druhého, nejpozději třetího dílu Kaiser ožije a my doslova cítíme jeho splynutí s textem, s hrabalovskou poetikou. Nejsilnějšími okamžiky jsou vypjaté scény, vyostřené konflikty – v tu chvíli se dere do popředí jakási temná poloha, která Kaiserovi sedí dokonale. Hlasově vypjaté scény nemusí být jen konfliktního rázu, ale i ryze komického, například výstupy tanečního mistra. I v této poloze si interpret vede skvěle, jde z extrému do extrému, nic mezi tím.
V úvodu jsem napsal, že Oldřich Kaiser je ideálním interpretem Hrabala a zároveň jsem připomněl i Jaroslava Haška. Nebylo to náhodou, jednak mají svou podstatou Hrabal i Hašek k sobě blízko, jednak má k oběma blízko právě Kaiser, jehož četba z Osudů dobrého vojáka Švejka (Radioservis 2013) patří rovněž k vrcholům rozhlasové interpretace. Přejme si proto, aby se zdařilo natočení dalších dílů Švejka i dalších Hrabalových povídek v kongeniální interpretaci tohoto herce.
